Boleslavská 154, 294 29 Bezno
Tel.: 326 395 306
Městys Bezno
Doslovný přepis sl. Adély M a r á k ov é z originálu kroniky – založené v r. 1881 řídícím učitelem Václavem Vaňkem
Václav Vaněk kronikář (r. 1986)
Plocha všech polí i se dvorem obnáší 1604 jiter; dvůr má 700 jiter, rolníci 904 jitra. K faře bezenské náleží 69 jiter 582 °, ke škole 2 jitry 957 °, k záduší bezenskému 11 jiter; obec má 30 jiter, většinou půdy nevzdělané.
Veškerá pozemková daň i dvoru činí 9120 zlatých.
(připsáno v roce 1893)
Číslo domu Jméno Kolik osob
ve stavení
1. Hájek Václav Vrtílek, nadlesní 15 osob
František Syrový
2. Náleží ke dvoru Jan Dusilnáj 6 osob
František Větrovec
3. Josef Šulc, dělník 10 osob
Jan Jiránek
náj. Jan Filip
4. Josef Horváth, má 42 ½ jiter polí 9 osob
5. Josef Šípek, má 11 ½ jiter polí 9 osob
6. Antonín Křička, má 39 jiter polí 6 osob
7. Kateřina Spěšná, má 6 ½ jiter polí 4 osoby
8. Josef Růžička, má 6 ½ jiter polí 7 osob
Jan Spěšný, bez polí
9. Antonín Líbecajt, má 4 jitry polí 5 osob
10. František Bárta, má 9 ½ jiter polí 7 osob
Anna Bártová
11. Štěpán Pecháček, má 54 jiter polí 5 osob
Antonín Pecháček
12. Emil Fišl, obchodník, má 4 ½ jiter polí 6 osob Leopold Pik
13. Kateřina Kálecká 8 osob
Antonín Jura
nájemník V. Vepřík
14. Jan Beneš, kameník 6 osob
Václav Beneš, truhlář
15. Václav Grolmus, dělník, s nájemníkem 11 osob
16. Jan Šesták, zedník 4 osoby
17. Jan Veverka, hrobník 3 osoby
Josef Kobylák, dělník 12 osob
18. Marie Vygnerová,dělnice
Jan Bendl, nájemník, dělník
Anna Vygnerová, nájemnice
Václav Macháček, nájemník
19. František Kubát, obuvník 7 osob
20. Felix Urban, rolník 6 osob
výměn. Alžběta Dvořáková
Cardová Anna, nájemnice
21. Josef Červinka, kolář 7 osob
výměn. Anna Horáková
22.-28. Velký dvůr Od roku 1881 náleží správě císařských 60 osob
soukromých statků.
Ferdinand Vaněk, správce
J. Dühl, důchodní
J. Volšan
29. Josef Říha, zedník 10 osob
František Říha
30. Václav Michňa, dělník 5 osob
31. Čeněk Honzátko, obecní sluha 8 osob
32. Josef Mačinek, bednář 9 osob
33. František Novák, obuvník 5 osob
34. Josef Havelka, tesař, 24 jiter polí 12 osob
35. Anna Grundmanová, dělnice 6 osob
František Pelc, dělník
36. Augustin Moc, dělník 8 osob
37. Jan Hodovník, obuvník 7 osob
38. Anna Martinková 4 osoby
Svárovský
39. Jan Šmelhaus, dělník 5 osob
40. František Štajner, dělník 4 osoby
41. Josef Míč, rolník, má 10 jiter polí 8 osob
42. Jan Kočí, kominík, hudebník 7 osob
43. Josef Jiřinský, rolník, má 62 jiter polí 5 osob
Marie Havlová
44. Josef Ruboš, dělník 4 osoby
Václav Ruboš
45. František Pelikán, tkadlec 7 osob
Alžběta Matoušová
46. Pavel Vondráček, kolář 9 osob
47. Josef Borecký, rolník, má 116 jiter polí 11 osob
48. Václav Svačina, strojník, má 8 2/3 jiter 11 osob
49. Josef Bín, dělník 4 osoby
50. Jan Kubát, dělník 5 osob
51. Anna Procházková 6 osob
František Maštalíř
52. Josef Sedláček, rolník, má 8 jiter polí 4 osoby
53. Josef Sedláček, stavitel 5 osob
Štěpán Vacke, učitel
54. Václav Šubrt, rolník, 12 jiter 10 osob
Karel Šubrt
55. František Pecháček, rolník, 6 jiter 8 osob
56. Václav Thám, kupec, 5 jiter 6 osob
Marie Thámová
57. František Beneš, stavitel, 20 jiter 9 osob
Antonín Beneš
58. Před sto a více lety, vystavěli si předkové rodiny Benešové vedle statku výměnek, chaloupku, č.58. Když nebylo výměnkáře, zůstával tam nájemník a každému se říkalo „Chaloupka“. Poslední nájemník v chaloupce té byl „švec Chaloupka“, vlastně Fara. Před několika roky chaloupka se zbořila (psáno r 1893).
59. Karel Láska, rolník, 36 jiter 5 osob
Antonín Beneš
60. Václav Beneš, rolník, 4 jitry 5 osob
61. Jan Projsa, rolník z Borče, 38 jiter 11 osob
62. František Demuth, obchodník, 10 ½ jiter 9 osob
Marie Demuthová
63. Škola Václav Vaněk,řídící učitel 6 osob
František Seild, ml. učitel
František Hradecký, učitel, bydlí v Sovinkách
64. Václav Procházka, bývalý ovčák, 8 jiter 12 osob
Svárovská Anna
65. Jan Bín, rolník, 13 jiter 5 osob
66. Anna Beránková, dělnice 2 osoby
František Honzátko
67. František Vodsedák, kostelník 4 osoby
68. Augustin Kahls, rolník, zvoník, 6 jiter 4 osoby
69. Václav Beneš, (Čížek-vulg.), dělník 4 osoby
Anna Benešová
70. Marie Chramostová, dělnice 3 osoby
71. Štěpán Štros, rolník, 4 jitry 4 osoby
72. Václav Tarant, rolník, bednář, 3 2/3 jiter 6 osob
73. Antonín Šulc, rolník, 15 jiter 8 osob
Josef Růžička
74. Čeněk Macháček, dělník 7 osob
Lochman
75. Josef Vňuk, rolník, 8 jiter 4 osoby
76. Daniel Štand, rolník, hostinský, 11 jiter 6 osob
77. Josef Novák, starosta, 10 jiter 4 osoby
78. Fara důstojný pan Jan Hruša, vikář,
velebný pan Josef Švejcar, kaplan=komeda 8 osoby
79. Velká hospoda nájemník Václav Haužvic, 10 jiter 8 osoby
náleží panu M. Haselmanovi, správce hospody
80. Bývalá krčma nájemník Josef Linhart, dělník 5 osob
náleží Josefu Boreckému
81. Jan Lajbner, cihlář, 4 jiter 11 osob
82. Kubát Jan, dělník (s nájemníkem) 8 osob
83. Anna Dlasková, dělnice (s nájemníkem) 10 osob
Václav Vávra
84. Karel Průcha, sedlák, 3 2/3 jiter 3 osoby
85. Josef Žák, krejčí 6 osoby
86. Václav Sedláček, dělník 8 osob
87. Josef Honzátko, zedník 6 osob
Efenberger
88. Karel Průcha, sedlák, jako č. 84
89. Antonín Macháček, dělník 5 osob
Bím, Jan Mansfeld, Jos. Šťastný
90. Jan Šulc, cestář, s nájemníkem 9 osob
Matěj
91. Václav Horčic, rolník 4 osoby
92. Obecní dům nájemníci Václav Perha, Josef Fara,krejčí 10 osoby
Josef Filip, dělník
93. „Šmerhov“ Václav Líbecajt, majitel 6 osob
Kateřina Novotná
Pachtýr host.: František Pánek 4 osoby
Leopold Pick, kupec 7 osob
Jürgen Glückmann, knihař 4 osoby
94. Josef Beneš, kameník 6 osob
Václav Beneš
95. František Fara, obuvník 2 osoby
96. František Forman, kovář, 2 ½ jiter 6 osob
97. František Kyndl, dělník, s nájemníkem 10 osob
Josef Zahrádka, obuvník
98. Václav Kočí 3 osoby
nájemník Alois Táborský
99. Václav Sedláček, rolník, 6 ½ jiter 7 osob
100. Anna Kočí, vdova po mistru Kolářském 7 osob
101. Josefa Zitová, švadlena 5 osob
102. Náleží k „Velké hospodě“ panu Haselmanovi (12 ½ jiter)
nájemník Václav Procházka, dělník 7 osob
Karel Průcha, majetník
103. Josef Fridrich, rolník, 15 jiter 3 osoby
Václav Štros
104. František Čančik, dělník 6 osob
105. Alžběta Dědková 7 osob
Cecílie Dědková
106 Jan Hodovník, tesař 6 osob
Bohumil Hons, tesař
107. Václav Bukovský, zedník 7 osob
108. Ferdinand Nečada, kovář 5 osob
109. Václav Hons, pekař 4 osoby
Josef Pokorný, pekař
110. Karel Kálecký, truhlář, s nájemníkem 10 osob
Anna Kálecká
111. Václav Müller, kupec 3 osoby
Dr. I. Paičl 2 osoby
112. František Krupka, dělník 10 osob
113. Anna Dvořáková 3 osoby
Karel Krouský
114. Josef Šulc, rolník, 5 ½ jiter 5 osob
Josef Říha
115. Josef Grolmus, dělník, hrobník 4 osoby
116.Židovna bývalá, náleží majiteli dvora, od sta let bydlela zde rodina „Oplatková“.
117. Anna Beránková, dělnice 6 osob
118. Václav Sedláček, výměnkář 2 osoby
Sedláčková
119. Kateřina Müllerová (Šopačka-vulg.), majitelka
nájemníků: 11 osob
120. Jan Fiedler, dělník 5 osob
121. Alžběta Beránková, s nájemníkem 8 osob
122. Josef Bolard
123. Josef Kálecký
124. František Lajbner
125. Josef Svačina, dělník 7 osob
126. František Pecháček 3 osoby
127. Karel Loupý
128. Hostinec „Stříbrný“, bývalá to sýpka fondu kontr. Majitel: Jan Mikeš ze 12 osob
Vtelna Jizerního, V. Svačina, nájemníci J. Pick
a Krejčí
129. Josef Kahls, dělník, s nájemníkem 10 osob
130. Josef Kučera, dělník 8 osob
131. Antonín Rameš, klempíř 2 osob
132. Marie Honzátková, dělnice 4 osoby
133. Jan Rampas, truhlář,s nájemníkem 10 osoby
134 Moudřík Václav
135. Martínek František
136. Šprachta František
137. František Hodovník
138. Anna Fridrichová
139. Barbora Průchová
140. František Beneš, starosta
141. Josef Hodovník
142. Josef Horák (u č. 4), pro výměnek stavěno v r. 1893
Josef Novák, starosta; Demut František I.; Josef Sedláček II. ; František Pecháček III., rádní.
Členové výboru: Ferdinand Vaněk, zástupce virilního hlasu; Josef Horák, Daniel Štand, Antonín Šulc, Václav Beneš, Josef Žák, Josef Šípek, Jan Bín, Antonín Macháček.
Josef Novák, předseda. Členové z Bezna: ? pan Jan Hruša, Václav Vaněk, Jan Projsa, František Demut; Členové ze Sovinek: Antonín Kavka; Členové z Nemyslovic: Jan Beneš; Členové z Doubravice: Václav Filip.
Škola: Václav Vaněk, řídicí učitel; František Hradecký, učitel; František Seidl, podučitel.
Žáků se sčítá: v I. třídě = 85, v II. třídě = 87, v III. třídě = 121, dohromady : 293!
Není pamětníka tak mírné zimy, jako letošní byla; v prosinci, lednu a únoru byly jen malé mrazy, dnové jasní a bez větrů; sníh několikrát se objevil, ale dlouho neležel. Zvlášť krásné a teplé počasí bylo v měsíci březnu; hned z počátku tohoto měsíce počalo se orati a síti.
Na den sv. Josefa již keře angreštové a rybízové se zelenaly a rolníci měli na polou zaseto. Podobné počasí i v dubnu počíná.
Dne 1. ledna 1882 svoláni byli občané do „Velké hospody“, by se o zařízení hasičského sboru poradili. Po přečtení stanov zvolilo četné shromáždění pp.: Josefa Nováka, t. č. starostu obce, Václava Svačinu, Františka Beneše a Františka Demuta, jimž se uložila, aby stanovy k potvrzení zaslali. Když stanovy schýleny byly, konala se první schůze ve škole dne 5. března, v níž předsednictvo a výbor zvolen byl. Odevzdáno bylo 19 hlasovacích lístků a z nich zvoleni byli: za předsedu pan František Demut a za velitele pan Václav Haužvic.
Do výboru zvoleni byli: pan Josef Žák, Ferdinand Nečada, František Beneš, Václav Svačina, Josef Sedláček a Josef Červinka.
Za sbormistra zvolen pan Josef Sedláček, za cvičitele pan František Beneš, pokladníkem stal se pan Václav Svačina a jednatelem pan František Seidl, učitel.
Činných členů přihlásilo se posud 19 a přispívajících též 19.
Dne 1. dubna – v sobotu po malé naší pouti – o půl páté hodině odpolední vyšel oheň v Hrnčířské ulici v č. 18, patřícím vdově Vygnerové; shořely jen kryty na témž a na vedlejším domku č. 17, patřícím Janu Veverkovi, hrobníkovi. Oheň povstal tím dle domnění, že chytily na půdě trámy u komína; roku 1884 povstal oheň týmž způsobem a v tom samém čísle.
Druhého dne – na květnou neděli – v tu samou dobu odpolední opět shořela střecha na vedlejším čísle 16., které patří Josefu Šestákovi; snad jiskra při včerejším ohni zalétla, doutnalo pak, až oheň povstal.
Psáno dne 18.července 1882
Uprostřed, mezi „Velkou hospodou“ a silnicí, stával kopeček a na něm socha sv. Šimona Judy. Při měření napočítalo se dole na obvodu 70 kroků, od zdola nahorů 15. Než se silnice stavěla, býval delší, táhlejší. Při stavbě silnice bylo z něho množství hlíny odváženo. Již asi okolo r. 1770 činí se ve starých listinách o něm zmínka. Umění milovný hrabě, František Pachta z Rájová, který kostel, faru a zámek roku 1750 stavěti dal, okrášlil i obec naši mnohými krásnými sochami. Domníváme se, že i sochu sv. Šimona Judy na kopeček tento postaviti dal. O původu kopečku vypravují staří lidé, že prý jej „robota“ navezla. Býval prý posázen křovím a plotem. Ve třech otvorech v podstavci umístěny bývaly lampy, které se o slavnostech osvěcovaly.
Socha tato byla již velmi sešlá, takže sesutím hrozila. Kopeček sám, na němž v zimě, v létě mládež se hlučně bavívala, neposkytoval libého pohledu. Oprava sochy i kopečku a udržování oblého v dobrém stavu, stálo by značné výlohy. Proto usneslo se představenstvo obecní na tom, aby hlína kopečku ve veřejné dražbě prodána byla, a peníze stržené aby se obrátily na okrášlení obce. Dne 29. února r. 1880 byla dražba na kopeček. Prodán byl za 173 zlatých správci dvoru, panu Josefu Bubeníčkovi. Dne 3. března 1880 byla nejprve socha sv. Šimona Judy z kopečku odvežena. Vyvezlo se z něho 750 vozů hlíny. Po odvežení kopečku vysvětlilo se nám konečně, jak povstal. Nenavezla jej „robota“, totiž lid robotující, nýbrž navážení toto trvalo mnoho věků. Na místě tomto konaly se obřady náboženské národů pohanských. Zde se oběti pálívaly, zde se pohanským bohům obětovalo. Při vyvážení kopečku shledalo se následující: Na povrchu byla slabá vrstva obyčejné černé hlíny, pod ní pak počaly se objevovati vrstvy hlíny spálené, kosti, střepy a popel. Zde nalezeny byly: bronzové spínadlo, jeden hlíněný a jeden skleněný přeslen, totiž korál, třecí kámen na protilehlých stranách vyhlazený, množství střepů z popelnic, několik čelistí a zubů koŇských, opálené zvířecí kosti, zuby kanců divokých a jeden zub medvěda. Když e přišlo na spodek – červinku – nalezly se za sebou dvě z cihel udělané a hlínou ve vnitř vymazané pece, dva metry dlouhé, metr široké a též tak vysoké. Naplněny byly popelem a vápnem. Kolem těchto pecí v malé vzdálenosti objevilo se deset jam čistě vykroužených, 1 ½ metru širokých a jedeni dva metry hlubokých. Všecky naplněny byly popelem, uhlím, kostmi a střepy. V jedné byl paroh jelení značné velikosti. (Věci tyto uloženy jsou ve školním museu.)
Za peníze z kopečku utržení koupilo se kopa agátů a několik kaštanů. U hřbitovní zdi u školy vsadily se ( dne 8. dubna 1880) kaštany, vedle zdi u „Velké hospody“ až k „Šmerhovu“, pak po obou stranách silnice ve vsi, vedle zdi farské zahrady (od stodoly počínaje( vysázely se agáty. (Dnešního dne, 18.7. 1882 zbylo z těchto agátů jen několik. Nehodí se pro okrasu do obce. Lépe by slušely lípy neb kaštany.)
Ku konci měsíce května 1880 dána byla socha sv. Šimona opět na bývalé místo, ovšem na rovinu. Dříve „hleděla k jihu“, směrem silnice k Chotětovu, nyní obrácena čelem ke kostelu. Podstavec zhotovil kameník Beneš a sochu štafíroval Josef Modrák z Katusic za 12 zlatých.
Ku pěstování a zvelebení zpěvu chrámového zřídila se v osadě naší roku 1879 „Farní jednota Cryrillská“. Dne 1. října 1879 poslaly se stanovy k potvrzení, dne 10. prosince téhož roku byly nám schválené vráceny a dne 29. prosince téhož roku konala se první valná hromada.
Po přečtení stanov volilo se předsednictví. Odevzdáno bylo 23 hlasovacích lístků a zvoleni jsou: za předsedu důstojný pan děkan Jan Hruša, za ředitele Václav Vaněk a za pokladníka a jednatele pan František Seidl, podučitel. Činní členové, zpěváci jsou tito: soprán – Antonie Lehová z Doubravice, Josefa Horčicová, Marie Vaňková, Augusta Demuthová, Anna Projsová z Bezna, Anna Jankovská, Anna Štěpánová ze Všelis a Kateřina Moudříková z Bezna; alt – Kateřina Lehová z Doubravice, Alžběta Šípková, Paulina Moudříková, Anna Líbecajtová, Marie Kočí z Bezna a Anna Límanová ze Sovinek; tenor – František Hradecký, učitel, Jindřich Javůrek ze Sovinek a Jan Hamáček, učitel ze Všelis; bass – Václav Líbecajt, Antonín Líbecajt, František Seidl, podučitel a Václav Svačina z Bezba
Přispívajících po 1 zlaté ročně členů čítá se 30. Mimo účinkování v kostele provedly se pomocí této jednoty následující zábavy, besedy:
1. Dne 22. dubna r . 1878 v pondělí velikonoční beseda na Šmerhově ve prospěch školní knihovny s tímto programem – 1. „Zpěv slavnostní“, od Bendla, 2. „V háji“, sbor od Mendelsohna , 3. „Hraje si na vdanou“, žertovní výstup, přednese Kateřina Lehová, 5.
„Slavík“, sbor od Mendelsohna, 6. „První oběd v manželství“, veselohra v 1. jednání. Vybralo se 42 zlatých 55 kr., zbylo 21 zlatých.
2. K oslavě památky otce vlasti Karla IV. dne 26. prosince 1878 beseda na Šmerhově ve prospěch školní knihovny. Zpěváci přednesly tyto sbory: 1. „Křižáci na moři“, od Bazaine, 2. „Večernice“ od Bendla, 3. „Lovecká“ od Mendelsohna, 4. „Poutník“ od téhož, 5. „Návrat plavců“ od Bazaine a 6. „Kde domov můj“.
Vybralo se 57 zlatých, zbylo 32 zlatých.
3. Dne 12. října 1879 beseda na Šmerhově ve prospěch chudé mládeže školní. Program:
1. „Zpěv slavnostní“, sbor, 2. „Tambor“, sbor, 3. „Ženská politika“, dekl., 4. „Křižáci na moři“, sbor, 5. „Stehlík Strnadem“, veselohra, 6. „Žel a chmel“, sbor, 7. „Ukolébavka“, sbor od Dvořáka, 8. „Pěvec na hřbitově“, dekl., 9. „Návrat plavců“, sbor.
Čistý výnos 20zlatých.
4. Dne 12. září 1880 beseda na Šmerhově ve prospěch „ okrášlení obce“. Program:
1. „Krásný ?“, sbor, 2. „Večerní“, ženský sbor, 3. Více nechci deklamovat, dekl, 4. „Při luni“, sbor, 5. „Žnecká ženský“, sbor, 6. „Žena“, dekl., 7. „Polka“, smíšený sbor, 8. „ Při draní, sbor, 9. „Já jsem doma“, veselohra.
Vybralo se 43 zlatých, zbylo 26 zlatých. Sochy „tří svatých“ daly se opraviti. Pozlacovač Josef Modrák z Katusic obdržel 37 zlatých.
5. Beseda dne 11. září 1881 na Šmerhově ve prospěch pohořelého národního divadla.
Program. 1. Proslov, 2. „Janek“, sbor, 3. „Úmysl české děvy“, solová píseń s původem harmonia, 4. „Píseň na cestu“, sbor, 5. „ Jaro“, dvojzpěv, 6. „Stará čarodějnice“, sbor, 7. „Ukolébavka“, solová píseň, původem harmonia (sl. Kateřina Lehová), 8. „Vychovatel v čepici“, veselohra.
Čistý výnos 16. zlatých 60 kr. (K tomu sbírka v obci vynesla 73 zlatých 70 kr. – úhonem 90 zlatých 30, posláno bylo na nár. divadlo z Bezna.)
6. Mimo to účinkovali jsme při besedě ve Všelisích dne 2. listopadu 1879, kdež celý náš sbor přednesl pět čtverozpěvů.
7. Pak podnikla naše jednota dne 26. června 1881 výlet do Vtelna Mělnického, kdež ráno
o velkých službách Božích zapěla Molitorovu mši „H. Fidelis“, Credo z „Dihit Maria“ od Haslera. Odpoledne pak o besedě ve prospěch „Úst. mat. školské uspořádané přednesli zpěváci šest smíšených čtverozpěvů.
Výnos čistý 13 zlatých. Na 9 povozech jelo 40 osob a 20 zpěváků.
Jednota obdržela v červnu 1882 od J. V. císaře a krále našeho, jakožto pastora chrámu Páně 50 zlatých darem.
3. Prodej velkostatku bezenského roku 1881, zpěvácký spolek, občanská beseda
Panství bezenské náleželo od roku 1727 až do roku 1881 hrabatům Pachtům z Rájova (viz okres mladoboleslavský, str. 47). Na faře roku 1881 koupila je správa soukromých statků J. Veličenstva za 1, 040. 000 zlatých. Vše dělo se v největší tajnosti. Tu jednoho dne každý se divil, vida na polích panských i ve dvoře cizí, neznámý lid. Z ostatních statků císařských přijelo sem po dráze množství oráčů i s potahy a s nimi noví šafáři, poklasní a J. V. Služebnictvo, které posud ve dvoře bylo, propouštělo se a novým nahražovalo se. Hned propuštěni byli: zahradník bezenský, kýzler a zahradník horecký, ovčáci bezenští a nemyslovičtí a adjunkt myslivecký v Hájku. Na ostatní došlo později. To způsobilo v lidu nevoli. Nelidské zajisté bylo vypovězení z bytu paní Krčmářové. Tato stará, churavá paní, vdova po lékaři, měla od bývalé vrchnosti 80 zlatých pense. Byt dostávala z milosti. Bydlela nejprve 20 let v zámku horeckém a později asi 6 let v zámku bezenském. Poněvadž neměla byt v kontraktu „dělaný“, byla vypovržena , i odebrala se se svou dcerou Marií, výtečnou to divadelní herečkou, k synu svému do Mladé Boleslavi. Dne 27. listopadu 1881 odstěhoval se z Bezna správce dvoru Josef Bubeník, narodil se ve Všelisích, kdež jeho otec správcem dvoru byl. Žilť jmenovaný správce as 20 let v Bezně. Účinkoval při všech národních podnicích v obci. Jeho přičiněním zaraženo zde ochotnické divadlo, v němž také častokrát a výtečně hrával. Zpěvácký spolek „Bezeňan“ (roku 1868) jakož i později „občanskou besedu“ účinně podporoval – vše krásné v obci těšilo se z jeho podpory výdatné. Poslán byl do Přítočna u Únoště za správce. Také israelita, Oplatek, jehož předkové přes 100 let zde žili, dostal výpověď ze „židovny“. Odstěhoval se s „kořalkou“ do č. 100.
Nová správa ve dvoře počala nejprve starati se o vodu. Z dolu pod Horkami u Strenic vedou železné trouby do nádržky ke dvoru, odkuď se voda do celého dvoru vede. Na to přestavovaly se byty pro dělníky ve dvoře. Dříve bývali ve dvoře dělníci domácí, kteří v Bezně buď vlastní domek měli, aneb v nájmu v některém baráku byli. Muž vydělával ve dvoře, žena doma hospodařila, a ta kravička z odpadků ve dvoře snadno se vyživila. Aby si dělník snad ze dvora všelicos odnésti nemohl, udělali ve dvoře ze sýpky a všelikých koutů byty pro dělníky. V každém bytu jest několik rodin pohromadě. Dále pak vypověděli téměř všecky domácí dělníky a povolali sem lid od Tábora a Plzně.
Dříve měli kovář a kolář v Bezně a v Nemyslovicích ode dvora všecku práci, pěkný výdělek. Nynější správa povolala sem vlastního kováře a koláře. Majíť ve dvoře kovářskou i kolářskou dílnu.
„Smilovská zahrada“ největší a nejkrásnější v obci, měla a 30 krovců výsevku a bylo v ní přes 400 mohutných ovocných stromů. V ní měla také chudina svůj chléb – brambory. Jednotlivé dílce totiž najmuty byly dělníkům dvorským v levné ceně. Každý dělník sklidil z tohoto dílce 15 i 20 pylů bramborů, což měl pro rodinu na celý rok téměř dosti. Dílců takových mohlo být přes 50. A tato zahrada byla v prosince roku 1881 ? a na jaře 1882 nasázena tam řípa. Tím připravena byla chudina o brambor, obec o okrasu a záštitu proti severním větrům a ptactvo o útulek.
Ku konci roku 1881 přivezen sem byl po dráze vlečné (od Chotětova k Cetnu Dolnímu v ten čas otevřené) „parní pluh“, jímž zde ponejprv na panských polích počalo se orati. Vyorán tu byl kovaný mlat z doby prvních obyvatel v Bezně a týž nalézá se ve školním kabinetě.
Na počátku května 1882 dal pan děkan a vikář náš, Jan Hruša, v kostele zhotoviti novou dlažbu. Dlaždice jsou z Vehlovic. Pak koupil před hlavním oltářem lampu za 150 zlatých a kapli na hřbitově novém dal důkladně opraviti. Vše na svůj náklad. Když dlaždice tyto dodány byly z Vehlovic na stanice chotětovskou, požádal pan děkan všecky rolníky v Bezně, aby mu každý jeden povoz na odvežení jich ze stanice propůjčil. Rolníci s ochotou to učinili. Pan děkan požádal také správce dvoru, pana Ferdinanda Vaňka, o povoz, ale ten se vymluvil, že by se prý musila dříve poslat do Prahy panu Bertlovi, vrchnímu řediteli všech panství císařských v Čechách, žádost o povolení tohoto povozu!!! Žádost se ovšem nepodala a dlaždice se šťastně ze jeden den odvezly.
Dne 6. června 1882 v úterý o 6. hodině odpolední, dán byl na věž kostelní hromosvod. Druhého dne na věž malou. Výlohy zapravilo zádluží.
Roku 1880 dala obec naše cestu od Bezna k Chotětovu splanýrovati nákladem 1 000 zlatých. Obec naše chce dáti se do stavby této pro celé okolí veledůležité silnice pod tou výminkou, když okres poskytne jí zálohu a silnici pak do svého vydržování přijme. Však okres náš posud zdráhá se obci zálohu poskytnouti. Okres benátský nechce od Chotětova k pozemkům bezenským stavěti, a tak plodí cesta tato ostudu celému světu dále. Podivno! Kolem Mladé Boleslavi staví se silnice a mosty nákladem okresním, a zde nemůže se ani záloha poskytnouti! Dle mého mínění hlavní úlohu hraje tu konkurence cukrovarů: cetenského, horeckého a benátského.
Na straně 7. zmínil jsem se o počasí jarním. Druhá polovice dubna a celý květen byly chladné, deštivé. Též v červnu a i v první polovině července bylo více dní deštivých než jasných. Teprve ve druhé polovici července nastali jasní a teplí dnové. A když se počaly žita a pšenice žíti, počalo deštivé počasí: od 27. července až do 14. srpna pršelo takměř každého dne. Posečené obilí, ba i které stálo počalo silně klíčiti, škody byly veliké. Na štěstí od 14. až do 20. srpna vyjasnilo se, lid mohl alespoň částečné obilí domů dostati. Mnoho obilí vzato bylo do stodol vlhkého. Musilo se ihned mlátit. Od 20. srpna až do konce toho měsíce byl jeden den jasný a dva, tři deštivé. Od 1. září počíná pěkné počasí. Ještě téhož dne měli „naši páni“ ječmen na poli ležeti. Že se tak dlouho opozdili, mimo počasí příčinou toho také jest toto: Za předešlé správy ve dvoře bývali „páni“ první, kteří obilí ve stodolách měli. Dopřáli totiž chudině té trocha slámy, shrabků a proto mívali dělníků dosti. Již lonského roku dostával vazačky ve dvoře denně pouze 40 Kr. (roku 1886 pouze 36 Kr. Mimo žně platí se dělníkovi ve dvoře 28 Kr.) bez shrabků. I letos nechtěli jim shrabky dáti, proto bylo dělníků nedostatek. Obilí obracelo několik chlapců. Plné stoky lonské slámy na poli panském hnijí, přezralé obilí se vydrolí, a tak se na jedné straně uhospodaří, na druhé se ztratí.
Za nynější nové zprávy ve dvoře zavedeno v Bezně také něco, co zde ještě nikdy nebývalo. Ať jest neděle neb svátek, vozí a nakládá se řípa, orá se, brambory se dobývají. Za tuto nedělní práci přidává se dělníkům několik krejcarů. Avšak dělníci sami naříkali si, že jsou na tom hůře, než ten „dobytek“. Prací nedělní lid se znemravňuje, rodinný život hubí a komunismu se půda přpravuje.
Ve dvoře nemyslovickém mlátilo se strojem párním. Dne 17. listopadu - v pátek časně z rána počali dělníci stroj připravovati. Strojník, Josef Procházka z Bezna 23letý, dával řemen na kolo, které jej zachytilo a dvakrát kolem otočilo. Vyhozen byl ze stroje mrtev a strašně zohaven. 19. listopadu - v neděli o posvícení měl pohřeb.
Staří pamětníci vypravují, že bývalo posvícení v Bezně v září na den jmena Panny Marie. Za císaře Josefa II. nařízeno bylo, aby se posvícení všady v jeden den odbývalo. Od těch dob – 100 let tomu – drželo se posvícení u nás císařské, havelské. Pěstování řepy učinilo v životě společenském veliké proměny. V polovině říjnu, tedy o našem posvícení, bývá v poli se řepou práce největší. Letošního roku usneslo se obecní představenstvo na tom, aby se posvícení odložilo na 19. listopad. Stalo se, ale bylo to také nějaké posvícení: den krátký, zimy a sněhu dosti. Nikomu se nechtělo takové posvícení líbiti. Příště prý bude se slaviti, jako se slavívalo, totiž na den jmena Panny Marie v září.
Dne 31. prosince 1882 konala se ve školní budově volby výboru do zastupitelstva obecního. Účastenství bylo dosti četné, zvoleni byli: v I. sboru: Projsa Jan, z č. 62, Pecháček Antonín, z č. 11, František Beneš, č. 57, Josef Horák, č. 4, Ve II. sboru: Josef Sedláček, č. 52, Václav Svačina, č. 48, Josef Novák, č. 77, Jan Bín, č. 65. Ve III. sboru: Antonín Macháček, č. 89, Antonín Líbecajt, č. 9. Dne 8. ledna 1883 zvolen byl od výboru za starostu pan František Beneš.
Dne 18. února 1883 konala se valná hromada „Farní jednoty Cyrillské“ o 9. hodině ranní ve školní budově. U přitomnosti 19. členů činných i přispívajících přečtena byla zpráva o činnosti jednoty r, 1882 a zpráva pokladníka. (Viz zápisky této jednoty). Po té zvoleni byli: pan Jan Hruša,- děkan a vikář za předsedu, Václav Vaněk za ředitele a Antonín Křička – rolník, za jednatele a pokladníka.
Téhož dne – 18. února – o 2. hodině odpolední byla valná hromada sboru hasičského ve školní budově. Za předsedu byl zvolen 17-ti hlasy z 18-ti František Demut. Do výboru: Josef Žák, Antonín Macháček, Václav Svačina, Ferdinand Nečada, H. Gliksman a Jan Rampas.
Na žádost starosty obecního, pana Františka Beneše, slouženy byly dne 5. března 1883 – v pondělí- o 8. hodině ranní slavné smuteční služby Boží ve zdejším chámu Páně za zemřelého budějovického biskupa a velikého vlastence I.V . Jirsíka. Členové „Farní jednoty Cyrillské“ zapěli čtverohlasné requiem od Etta - (3 Soprany, 3 Alty, 2 Tenory a 2 Bassy) a na konec české „Libera“ od Hansmana.
Dne 7. měsíce dubna 1883 – v sobotu – po osmé hodině večerní vzňal se oheň ve stodolách Malého dvora. S nimi v jedné řadě spojen byl ovčín. Sotva ovse z něho vyvedeny byly, stál již také v jednom plamenu. Není pamětníka tak prudkého a rozsáhlého požáru. Plameny vysoko šlehaly, jiskry a žhavé oharky sypaly se na celou obec jako chumáče sněhové. Nebezpeční na všech stranách bylo veliké. Zvláště silně šlehaly plameny na blízko stojící sýpku, která vysokými zděmi svými chránila a též zachránila dva domky, č. 20 a 21., před ní ležící. Domácí hasiči v okamžení byli v požáru. Za nimi dostavili se hasiči z Nemyslovic, Všelis a Skalska, pak stříkačky z Niměřic, Pětikozel, Stránova, Chotětova, Rokytovce a Sovinek. Již počalo na mnoha místech chytati. Že však před tímto požárem pokryty byly střech slabou vrstvou sněhu, která přes dne roztála a tím střech poněkud přece vlhké byly a konečně vydatnou pomocí hasičů omezen byl oheň pouze na panské stodoly a ovčín. Samo se rozumí, že vše bylo důkladně pojištěno. Asi před měsícem nalezen byl list, v němž se pánům vyhrožovalo, že tyt stodoly se zapálí. Již zapáleny byly stodoly v Rokytovci, na Horkách a nyní v Bezně. To zřejmě svědčí, jaké oblibě v lidu dělnickém těší se ta „nová správa“ našeho velkostatku! Hrůzné toto divadlo mělo také cosi komického za následek: Náš kostelník František Vodseďálek, bydlící v odlehlé Hrušovské ulici v č. 67., šel v sobotu večer časně spat. Spal klidně až do bílého rána, do neděle, aniž by byl o ohni co věděl. V neděli v pět hodin ráno vstane a jde zvonit klekání. V obci ticho, nikde živé duše. „Co to za podivný zápach? Toť kouř!“ myslí si kostelník a hle! Jak přijde ke kostnici, uhlídá z Malého dvora valiti se kouř. Vběhne na zvonici, popadne provaz a místo klekání – šturmuje! Lid se nemůže ten zmatek vysvětlit, až dověděl se, že kostelník oheň zaspal a šturmoval až po ohni. Každý se této veselé náhodě zasmál.
Dne 22. dubna 1883 – v neděli – měla Všeliská „Rolnická beseda“ třetí valnou hromadu v Bezně v hostinci „Stříbnrém“. Sál byl pěkně okrášlen, členů i hostů sešlo se četně, několik přes 100.
Po druhé hodině odpolední zahájil předseda, pan Josef Havel ze Všelis, schůzi a představil řiditele hosp. školy v Hracholuskách, pana Vilém Teklého. Jednatel, pan Jan Hamáček, řídicí učitel ze Všelis, přečetl nejprve obšírná referát o poslední valné hromadě v Zamachách, načež zodpovídal pan Teklý první otázku programu: „Čeho třeba činiti rolníku, aby se ubránil konkurenci obilí uherského?“ Obsah řeči jeho jest tento: Konkurenci tuto zabrániti jest nemožno, neb
V neděli dne 11. června 1883 – o 2. hodině odpolední byla ve škole volba volitelů. Ze 26. k volbě oprávněných občanů sešlo se 14., kteří pana Františka Beneše, starostu a pana Jana Projsu, rolníka, zvolili. Téhož dne byla také v kostele ode 2. do 4. hodin konána pobožnost, aby Bůh hojného deště uděliti ráčil. Téměř po celé 4 neděle panovalo veliké sucho. Jař žloutla i byla po celých severních Čechách obava, že bude úroda zničena. Však právě téhož dne – v neděli – zatáhlo se v poledne nebe mraky a hojný déšť svlažil úrodu polní. Měli jsem vlastně v kostele poděkovati za déšť, ale pobožnost ohlášená vykonala se, jak určeno bylo.
Dne 30. listopadu 1883 rozloučil se se školou pan František Hradecký, obdržev 630 zl. výslužného. (Obšírnější zpráva viz v „Pamětní knize školy bezenské). Prozatím dosazen sem byl pan Josef Gaisler z Verdeku u Dvora Králové, který dne 3. února 1884 ve všeobecné nemocnici v Mladé Boleslavi zemře. Od 12. ledna až do posledního února vyučoval prozatímně pan Jindřich Jahnl z dne 1. března 1884 počal vyučovati nově zvolený učitel pan František Sajdl.
Ku konci roku 1883 zřízena byla v obci naší „knihovna pro lid“. Sbírkami sešlo se 94 knih poučných a nejvíce zábavných, které obec dala svázati. Vazba stála 17. zlatých.
Dne 1. února – v pátek před Hromnicemi – vyhořely ve Velkém dvoře stodoly. Již před týdnem povítalo se, že prý se našlo psaní vyhrožující zapálením stodol těchto. Stodoly byly staré, chatrné, dobře pojištěné a již dne 4. února měly se bourati. Však tu přijde to neštěstí!!! Bylo 7 hodin večer, „palič“ vyhlídnul si dobu příznivou, když vál větřík západní, takže zámek úplně bezpečen byl. Několik sborů hasičských z okolních obcí zbytečně se do Bezna trmácelo.
V nemyslovické ulici, narodil se v malém baráčku č. 36 dne 9. února 1776 Pavel David Štrubach.
Otec jeho, též Pavel, byl zedníkem, palírem (říkali tam „u palířů“). Matka jmenovala se Marie Majdalena. Při křtu byli kmotrové: Daniel Vrba, kantor a Anna Borecká, selka.
Když vyšel ze školy, učil se u otce zednictví. Okolo roku 1790 přišli do Bezna zeměměřiči, náš Pavel nosil jim po polích nástroje. Zeměměřiči vidouce chlapce vtipného a hodného, zamilovali si jej, vzali s sebou do okolních obcí, až octnul se s nimi v Praze. Tam chodil do škol, dostával od dobrodinců obědy a matka jeho sama nosívala mu v ranečku potravu až z Bezna! Když vystudíroval, stal se z něho později vrchní inženýr v Čechách. Jsa takovým „pánem“, nezapomínal na své chudé rodiče, braty a sestry, i manželka jeho byla z chudého rodu, otec její byl poklasným ve Všejanech.
Otec jeho byl již mrtev, i přijel pan inženýr jednoho dne do Bezna v kočáře a odvezl si „matičku“ a sestru k sobě do Prahy. Sestra se v Praze brzo vdala, vzala si prý nějakého dřevoštěpa. Matičce se ale v nádherném domě synově zastesklo, i šla a bydlela u své dcery. Když syn hostinu strojil, vsednul do kočáru a jel si pro matičku, kterou posadil vedle sebe a přestavuje ji hostům vznešeným, říkával: „Pánové, toť jest moje stará matička, ta se za mnou z Bezna do Prahy něco ranečků nanosila!“ A matička slzela radostí, že má tak hodného a vděčného syna. Matka v Praze umřela, i měla slavný pohřeb, mnoho panstva bylo na něm. Jsa stár odebral se na odpočinek do Vídně, kdež okolo roku 1830 zemřel. Pomáhal také všem svým příbuzným. Syna svého bratra dal na studie, i stal se z něho také inženýr.
Okolo roku 1780 narodil se v nemyslovické ulici č. 34 Václav Sedláček. Vyučil se krejčovství,
přišel na vojnu a byl 9 let v Paříži v zajetí. Byl hudebníkem, na vojně hrál na „hoboje“.
Když se z vojny navrátil, provozoval řemeslo a učil mládež hudbě, na všecky nástroje. Takových učeníků míval 10 i 12. U něho vyučil se znamenitý houslista, rolník Josef Šípek v čísle 8. (Nyní chalupa pana J. Růžičky).
Tenkráte nebylo v celém okolí nad Josefa Šípka. Hrával v kostele i v hospodách. Téměř všichni nynější hudebníci bezenští: Antonín Líbecajt, (Václav Líbecajt mrtev), Kočí, Hojzák, Ulman v Sovinkách chodívali se k němu hudbě učit. Mladoboleslavský Kočí, znamenitý houslista, jest též jeho vyučenec.
Od roku 1810 až do roku 1820 zůstával v Bezně hrabě František Pachta. Aňť byl špatným hospodářem, dán mu byl administrátor hrabě Salm, později baron Kapoun. Hrabě Pachta byl člověk prostý, jednou přišel k našemu Sedláčkovi, řka: „Slyšíš ty starej! ušiješ mi šedivé soukenné šaty. Jdi do Boleslavi, vyber sukno a na prvního že zaplatím.“ Sedláček šel na radu k direktorovi Rotkymu . Direktor: „Chcete-li sukno sám zaplatit, s Pánem Bohem, já ale krejcaru nedám, musím vyplácet řezníka a pekaře.“ Sedláček se hraběti vymluvil, že mu nechtěli v Boleslavi sukno na dluh dát. Byl také Sedláčkovi dlužen 27 zlatých, když na prvního šel Sedláček do zámku upomínat, vytratil se hrabě protějšími dvěřmi ze zámku a potkal-li ho a upomínal, dostal 1 neb 2 zlaté „diškrece“ a „že více nemá, aby přišel na prvního!“
Tento hrabě nosíval v zimě kabát s liščími kůžemi. V létě odpáral Sedláček „liščiny“ s kabátu a pan hrabě měl letní kabát!
Povídá se, že asi před sto léty žila v Bezně hraběnka, která, když onemocněla, dostala radu od lékaře, aby pila oslí mléko. Hraběnka poslechla, koupila pár oslů, pila mléko a uzdravila se.
Od těch dob chovali se ve zdejším dvoře stále tři čtyři osli až do 28. ledna 1882. Nynější správa velkostatku zrušivši mnoho jiných věcí zrušila i tento obyčej v Bezně. Osly prodala do Prahy a osláka, Josefa Břízu, milostivě ze služby propustila.
Kdo si všímal naší opony divadelní, uviděl na ní mimo střech obce naší i také u kalu osláka, jak vodu nabírá, malý vojík táhnou dva osli. Malíř pan František Majšajdr, zobrazil nám dokonale posledního osláka. V každé roční době, v zimě, v létě, měl oslák na starosti přivážeti do dvora čerstvou vodu, buď ze studnice pod Sovinkami, aneb až z Chotětova. Bříza byl stařeček milého vzezření. Šedivá, poněkud schýlená hlava, v ústech krátká dýmka, na těle dlouhý kabát, bič v ruce – toť bývalý oslák. Od rána do večera neunaveně jezdil pro vodu. Jestli ho na cestě někdo potkal, s radostí poskytnul mu čerstvé vody. Pracující lidé v poli budou naň vzpomínati. Bříza zemřel dne 10. listopadu 1883. Co lidé pamatují, byl druhým oslákem. O jeho předchůdci, Lígrovi, vypravuje se následující historie: Za mládí byl Lígr vojákem. Přišel do bitvy, kdež poraněn mezi mrtvolami beze smyslů ležeti zůstal. Vojáci udělali „šachtu“, sebrali mrtvé, naházeli je do ní a Lígra majíce za mrtvého také na vrch hodili. Dobře bylo, že jámu hlínou nezaházeli, neb o půlnoci probudí se Lígr a pozná, že má nohy i ruce svázané. Roztrhne pouta, hmatá kolem sebe – co to? Samé mrtvoly kolem něho! Co mu síly stačily, sebere se, vyleze ven a jde k městu. Zatluče v kasárnech na vrata. „Kdo to?“ – Já Lígr. – „Lígr jest mrtev, v šachtě!“ – Jen otevřte, Lígr jest živ!- Vrata se otevrou a udivení vojáci uzří živého Lígra. Když se uzdravil, přišel domů do Bezna a tu dostal se k oslům“. Ale do smrti prý ne pravou nohu napadal a často s pláčem vypravoval, jak se dostal do „šachty“.
Ve schůzi výboru dne 1. července 1883 zvolen byl Josef Khals za obecního strážníka se služným 250 zl. bez bytu.
Dne 15. února 1884, usnesl se výbor obecní na následujícím: „Obec Bezenská uvoluje se silnici od Bezna k Chotětovu v délce 767° na vlastní náklad vystavěti s těmito výminkami:
Uvolí-li se obec Chotětovská stavěti silnice naproti nám k Beznu, aby mohla přijmuta býti do správy okresní v stejný čas.
Ve schůzi výboru dne 23. března 1884 usneseno bylo, aby potřebný náklad na stavbu tuto – 5 468 zl. 92 kr. – vydlužen byl od spořitelny v Mladé Boleslavi na splátky v 10 letech. Stavba sama má být do konce září ukončena.
Protokol sepsán v Bezně dne 30. března 1884 na Šmerhově o schůzi svalené ku poradě o uhražení nákladu na stavbu silnice z Bezna k Chotětovu. Do schůze té dostavili se: 1.za obec Bezenskou delegáti, které zastupitelstvo obecní vyslalo a zmocnilo: František Beneš, starosta. Jan Projsa, Václav Haužvic, Josef Jiřinský a Josef Novák. 2 Za obec Sovinskou: František Kavka, starosta. Antoním Žert, Václav Švestka, Josef Novotný a za velkostatek pan Josef Stejskal, nájemce dvoru. 3.Za obec Všeliskou: Josef Havel, starosta. Josef Papoušek, Josef Čech a Václav Šafařovský. 5. Od výboru okresního: Dr. Pavlousek, starosta. Josef Pavlíček, člen výboru a Václav Míchal, inženýr. Starosta obce Bezna přivítal přítomné a vyložil účel schůze, načež ujistil, že Bezno jest ochotno ještě letos vystavěti z Bezna na hranice okresu k Chotětovu silnice dle pravidel pro okresní silnice platných, pakli dostane se jí v příčině té žádoucí podpory ze strany interesantů a žádal proto přítomné ze příspěvky. Okresní starosta vylíčil potřebu silnice a přimlouval se, aby příspěvky uděleny byly dobrovolně beze všeho formálního konkurenčního řízení.
Na toto prohlásil pan starosta Sovinek, že obce Sovinky přispěje Beznu hotovým obnosem 400 zlatých, které složí ihned po ukončen složí ihned do příspěvku 200 zlatých, bude-li silnice do konce října hotová.
S toutéž výminkou slibuje pan František Kavka pro svou osobu příspěvek 50 zlatých. Zástupcové cukrovaru Benátského slibují podporu 400 zl. a 10% na vydržování silnice této až do času přijmutí okr. výborem, když vystavena bude do konce října 1884. Zástupcové obce Všelis slibují 200 zlatých v tom případě, když dohodnutí docílí se mezi Všelisemi a Sovinkami o silnici v katastru obce Sovinské až na hranice Bezenské, a když také obec Bezenská se svém katastru silnici také obec Bezenský ve svém katastru silnici tuto vystaví, zároveň ohražují se , aby přibrábily aby přibalili byli ke konkurenci na silnici v Katastru obce Chotětovské.
Dne 20. dubna 1884 byla dražba na stavbu této silnice. Obecní výbory přiřknul provedení této stavby panu Františku Benešovi, starostovi a staviteli za 5 025 zlatých. Se stavbou se ihned počalo. Dne 27. září 1884 byl a kolaudační komisí shlédnuta a přijata okresní zastupitelstvo, vysmínivši si, by obec bezenská ještě 280 hromádek čediče na ni dala, přijmulo ji konečně do své správy. Silnice tato jest 767 sáhů č. 1454 metrů dlouhá.
V měsíci červenci 1884 zavítala do Bezna divadelní společnost pana Emila Rotta, jíž se zde valně nedařilo, poněvadž měla repertoir příliš chatrný, kusy sprostého rázu. Lépe dařilo se společnosti pana Přímbramského (Chrousta), která na počátku června 1885 sem přišla. Dne 9. června 1885 slavil zde jmenovaný řiditel se slečnou Bohuslavou Solimanovou (Pikovou) svůj sňatek. Večer téhož dne bylo četně navštívené představení: „Před svatbou, o svatbě a po svatbě“.
Tento veledůležitý národní podnik podporuje se v naší obci zajisté chvalitebně. V roce 1884 čítalo se členů (v Bezně, Sovinkách a Nemyslovic) 31 a mimo to pamatováno při každé příležitosti na ni, takže v roce 1884 odvedeno bylo Boleslavskému odboru přes 100 zlatých, nepočítaje v to sbírku na bazar (v Mladé Boleslavi v září 1884), která 45 zlatých vynesla. V roce 1885 odvedla příspěvek (1 zl) 45 členů. (O honě 27. 11. a v neděli 14. 12 1884 vynesly sbírky po zapění „Píseň střelců bezenských“ 13 zlatých 74 kr., „Koldovy boty“ vynesly 16 zlatých dne 24. 4. 1885. Viz vzadu přílohy)
Dne 28. prosince 1884 po 1. hodině odpolední byla na Šmerhově schůze „Rolnické besedy všeliské“. Této zdařilé schůzi přitomno bylo 80 rolníků, anť se předseda pan Havel ze Všelis i místopředseda pan Štěpán ze Vtelna Mělnického omluvili, zvolen byl za předsedu pan Václav Papoušek ze Všelis. Po přečtení důkladné zprávy jednatelem, panem Hamáčkem, říd. uš. ze Všelis, četl pojednání o „nynější krisi hospodářské“ pan Pelant ze Vtelna, k němuž se pak přidružil řiditel školy mladoboleslavské pan Arnošt Šamal. Jádro přednášky: „Cukrovka se pěstovati bude. Bylo by prospěšno, kdyby se v Čechách tabák pěstovati mohl. Šetřme a starejme se jen o sebe, o stav rolnický.“ Přednáška pana Pelanta byla zdařilá, až na poslední nevlastenecké, soběcké výroky.
Dne 8. února 1885 měla „Rolnická beseda všeliská“ ples na Šmerhově. Sešlo se 70 párů. Dámy měly dlouhé vlečky a samý atlas a hedváb. Nynější nádhera při podobných zábavách jest věru přepjatá. Sto zlatých na šaty plesové vyhoditi nelituje se. Ale jděte k některému rolníkovi, aby si koupil tu neb obu knihu – není peněz, jsou zlé časy! Náš lid rolnický, zajisté zámožný, literaturu pramizerně podporuje.
Dekorace našeho divadla byly již velmi sešlé. Letošního roku dal majitel Šmerhova pan Jan Novotný, sál malovati a při tom postaral se také o to, že zbylé dekorace byly opraveny a několik nových zhotoveno. Práci tuto provedl malíř, pan Myškovský z N. Benátek. Výlohy – asi 100 zlatých – zapravil pan Novotný, jemuž se budou tyto peníze o každém představení částečně spláceti. Dne 19. dubna 1885 hráli ochotníci Jeřábkovu „Veselohru“. Úlohu Květoňského měl hráti pan Čtyroký, podučitel ze Všelis, a úlohu Rohouna pan Seidl, učitel z Bezna. Tu však přijde od okresní školní rady oběma pánům zákaz veřejně vystoupiti. Na štěstí vzali si ihned úlohy tyto pánové Beringer a Maka z Mladé Boleslavi, takže se mohlo ještě v ustanovený den hráti. Hra se v celku dobře provedla. Vybralo se 40 zlatých. „Ústřední Matici školské zbyly z toho 3 zlaté. Ostatní úlohy byly takto rozdány: pan J. Čech, skladník ze Všelis hrál „Žvanilu“, slečna Josefa Horčicová – Dolinskou, Johana Glücksmanová – Adélu, Anna Projsová – Ludmilu a Augusta Demuthová – Marii.
Dne 15. července 1885 měla školní mládež výlet na Bezděz. Na 11-ti povozech chvojím a praporečky okrášlených vyjelo v půl šesté hodiny ranní 110 dětí a 40 osob dospělých z Bezna a ve 8 hodin navečer vrátilo se šťastně zpět. (Obšírný popis viz v Pamětní knize školní.)
Správa velkostatku snaží se, kde možno, pozemky sve sceliti. K tomu cíli stalo se dne 5. července 1885 s obcí výměna pozemků následující: Obec postoupila velkostatku cestu od sv. Františka k sv. Janu Křtiteli ( stará to cesta od Bezna k Boleslavi) ve výměře 1. jitra 44z sáhů, začež obdržela 454° polí od Stříbrného k „jeřábku“, z kteréhož pole velkostatek cestu veřejnou upraví, pak od č. parc. 267/5 250° pro cestu k sv. Janu a zbytek 1343 ° od č. parc. 154/2 pro ten případ, aby se tam zříditi mohla cesta k Hájku vedoucí.
Tak dojemnou slavnost, jako příchod Čechů amerických do Prahy, aby spatřili nár. divadlo, svět snad ještě neviděl! – Do Bezna zavítala ( k panu J. Novotnému na Šmerhov) slečna J. Kunstová, jejíž otec před 16-ti lety z M. Doubravice do Ameriky se odstěhoval. Julie Kunst Manilowoc Co Msconsin North America. V Bezně dne 1. srpna 1885.
Dne 18. měsíce července 1885 dokončil varhanář, pan Antonín Mölzer z Kutné Hory, opravu varhan. Dány byly dvě nové klaviatury, nový měch (staré tři se odstranily), pak píšťaly se vyčistily a naladily. Práce tato stála 262 zlatých, a práce truhlářská 20 zlatých, v ceku 282 zlatých, kteroužto částku pan děkan, pan Jan Hurša, sám zapravil. Pan děkan dal též hlavní oltář sv. Petra a Pavla malíři Fr. Majšaidrovi ze Železného Brodu opraviti, a obraz sv. Anny na postranním oltáři docela nový zhotoviti, který na den sv. Anny 26. července 1885 zavěšen byl. Obraz tento stál 55 zlatých a oprava hlavního oltáře 35 zlatých.
Aby mládež i lid měli všecky písně, které se v našem chrámu Páně zpívají, v jednom zpěvníku, sestavil jsem v zimě roku 1885 zpěvník nový. Vytištěn byl v Praze v B. Stýbla. 1 000 exemplářů stálo 450 zlatých, což pan děkan ihned – 23. srpna 1885 – zapravil. Jednotlivé exempláře prodávaly se pouze ze cenu výrobní: sešitý za 45 kr., vázaný 55 kr.
V neděli, dne 30. srpna 1885 o 1. hodině odpolední zemřela po dlouhé nemoci drahá manželka má, Anna. Dne 1. září měla pohřeb. Odpočívej, milovaná duše, v pokoji!
Dne 27. a 28. září 1885 učinily slečna Anna Fejfarová, učitelka a slečna Anna Projsová sbírku na „Ústřední Matici školskou“, která vynesla: v Bezně 34 zlatých 35 kr., v Sovinkách 9 zlatých 5 kr., v Nemyslovicích 11 zlatých 56 kr, , v Doubravici 7 zlatých 10 kr., úhonem 62 zlatých.
O schůzi místní školní rady dne 13. února 1886 zvolena byla slečna Anna Fejfarová za podučitelku, čímž dostalo se jí od zemské školní rady definitívního ustanovení.
V roce 1886 byla tuhá a dlouho trvající zima. Leden a únor byly dosti mírné. Dne 28. února – v neděli, když byl na Šmerhově ples „Spolku hosp. pro okolí a všeliské“, uhodil silný mráz - 17° R. V pondělí – druhého dne- jeli jsme na pohřeb pana vikáře Šourka v Chorušicích, zima veliká. Dne 3. března podal celou noc snáh a tak drobný, sypký, že v každém stavení byly na loubí pravé závěje. S loubí ve škole vyhazovali celé půldne – 4.3. – dva dělníci sníh. Na všech silnicích musel se sníh vyhazovati. A tato zima trvala až do 21. března . Dělník toužebně již čekal na otevření polních prací, nouze a bída všeobecná. V této tísni přispěli chudině ku pomoci: pan děkan daroval dvaceti chudým po 2 i po 3 zlatých, nájemce dvoru v Sovinkách pan František Stejskal, rozdal ze svého skladu ve „Stříbrném“ , 50 centů uhlí. Teprve dne 5. měsíce dubna počalo se v polích pracovati.
Dokud nebylo silnice okresní, vedla cesta k Boleslavi od č. 76 k č. 77 a k soše svatého Františka, odtud pa „aleji“ k sv. Janu Křtiteli a dále ke Vtelnu. Po obou stranách „aleje“ jsou pole „panská“, jen rolníci Pecháček č. 11 a Bárta č. 10 měli po levé straně několik korců polí. Tato pole „páni“ vyměnili, za cestu dali obci náhradu, stromořadí (150 štěpů) na počátku dubna 1886 vykáceli a tak pole svá scelili. Socha sv. Jana Křtitele postavena byla k silnici naproti váze. Ve jmenovaném stromořadí bývala na jaře a v létě nejkrásnější procházka. Od soch sv. Františka vlevo vedle cesty k Hájku byla také široká „dlouhá mez“, po níž se kratší cestou chodívalo od Bezna ke Strenicům. Jest též zorána.
Dne 30. května 1886 hrála školní mládež hru divadelní „Krakonoš“ od Hraše. „Krakonoše“ představoval Josef Líman ze Sovinek, „Chocholu“ Josef Křička z Bezna „Hátu“, slečna Anna Projsová, „Bohuše“, hlavní úlohu, hrál žák Josef Kočí z Bezna. Provedla úlohu tu k úplné spokojenosti. Vybralo se 43 zlatých, zbylo 11 zlatých, za něž se koupí sešity chudé mládeži školní.
1. Hlavním symbolem víry předkův našich byl kalich. Přijímajíce „pod obojího způsobu“ rozeznávali se kalichem od přijímajících pod jednou. Prapory, zbraně zdobívali kalichem. Na kostelích, domech – všady hlásal kalich vítězství předkův našich. Staletí minula, kališníci potřeni, do celého světa rozehnáni, ale kalich zůstal podnes na některých staveních lidu našeho. Jak otec stavěl, tak to dělal po něm syn, vnuk. A když v Čechách již žádné památky po době husitské nebylo, dávali si lidé přece ještě ze starého zvyku do průčelí domu na lomenice kalich dřevěný. Projděme některé obce v Boleslavsku a všimněme si jednotlivých staveních, uzříme tu jedno, tom více stavení ozdobených nad lomenicí kalichem. Nejvíce vynikají v ohledu tom Jabkenice, tam nalezneme ne zvonici a asi na deseti staveních kalichy dřevěné. To samé uzříme v Nepřevázce a ve Vtelně Jizerním. Jest to památka velevýznamná.
2. Do statku přišlo se z návsi skrze „vrata“. Do chalupy neb baráku chodívalo se braňkou na dvůr. Braňka jest ze dřev sbitý čtverhran neb obdélník. Malá braňka byla pro chození, delší - vedle předešlé – k zavírání celého dvora. Tou se vjíždělo na dvůr. Vstoupíme – li na dvůr, máme před sebou dlouhé, dřevěné stavení, pokryté došky. Chalupy a statky mají nad přízemím ještě jedno poschodí, komory. Od komory ke komoře chodí se po dlouhé „pavlači“. Světnice má do návsi dvě, těsně vedle sebe ležící okna, po straně na dvůr jedno neb dvě. Po celé délce stavení táhne se ze hlíny upěchovaný „záhrobec“ (v Jičínsku), záslinek, zápraží neb záspí (v Boleslavsku). Ze záhrobce, ze zástinku přijdeme přes práh do síně. Dvéře, vedoucí ze síně na zahradu neb na dvorek, jmenují se „závrač“. „Šel přes závrač k sousedovi“, totiž zadními dveřmi v síni naproti hlavnímu vchodu vyšel na zahradu neb na dvorek a odtud k sousedovi. Vejděme dveřmi, které se klikou neb řemínkem otvírají, do světnice. U dvéří v pravo jsou kamna a za nimi pec chlebová. V kamnech topí se z venčí. Mezi kamny a stěnou skrz niž z venčí do kamen se přikládá, jest o něco menší zíďka než pec. Tato zíďka jmenuje se „falousek“. Děti skákají s pece přes falousek dolů na zem. Je-li někde v rodině mnoho děti a táže-li se někdo žertem, kolik jich jest, odpovídá hospodyně : „Počkejte, já je seženu na pec, ony seskáčou falouskem dolů a tu je spočítáte.“
Vedle dveří u kamen zaraženo je „křesadlo“ kus to ocele. Troud s „kameníkem“, pazourkem, je v polici u kamen v plechové skříňce. Sírky dělá si každý hospodář sám. Za krejcar síry roztaví se na staré lžici a v ní se kousky tenkých dřev jedním koncem namočí. Uhozením kamene do křesadla vpadne jiskra do troudu, který se rozžhaví a tak sírka se zapálí. V koutě v levo mezi okny stojí dubový stůl, ze ním u stěny po obou stranách i u kamen jsou lavice. V rohu za stolem přidělána jest „jarmárka“. Dávají se do ní knihy, spisy a jiné drobné věci. Na stěně u stolu jest „kabřinec“ pro talíře a mísy, u dvéří pak „rohatina“ pro zavěšení šatstva. V koutě druhém jest postel, a kde více dětí, pod postelí dlouhý truhlík na kolečkách, „moranec“. Večer se moranec z podpostele vytáhne a děti se do něho uloží, ráno se zase pod postel zastrčí. (Morana – bohyně smrti. Spaní – obraz smrti. Lůžko ku spaní – moranec.)
Večer svítí se někde olejem, ale nejvíce loučí a fakulemi. Louč prodává kupec ve svazcích. Jest to tenká, as půl metru dlouhá a 4 decimetry široká tříška ze dřeva bukového. Svazek stojí 3 neb 4 krejcary. Louč zastrčí se do „svícnu“, půl metru vysokého, tlustého dřeva, které má v hořením konci dvě rozeklaná želízka, do nichž se louč vstrčí. Svícen stojí buď na podstavci na zemi, na podlaze, aneb se vráží do lavice. Kde se svítí fakulemi, kousky to smolného, suchého dřeva, tam mají „komínek“. Jest to dřevěný truhlík, na dolním konci širší, který blízko kamen zadělán jest do stropu a ven až nad střechu vybíhá. V prostřed komínku jest železný svícen krb, na němž fakule hoří. Pod svícnem stojí večer škopíček s vodou, kamž ohořelé fakule padají, aneb zadělána jest v podlaze dlažice, aby se podlaha nepropálila. Na místě komínku mají někde pro svícení u kamen ve zdi díru, z níž vede otvor do komína. Říká se tomu „peklo“.
3.Asi dvacet minut cesty jižně od Bezna jest samota Jizírek. Ještě před 4. léty byl tu dosti veliký les a na jeho jižní straně „hájovna“. Les tento jest úplně vyklučen a stojí tu dnes pouze hájovna, dům pro hajného. Jméno „Jizírek“ pochází zajisté od slova „jezero“, jezírko a jest příbuzné se slovem Jizera, řeka. Na místě tomto byla v dobách předhistorických veliká bažina a uprostřed ní jezero. Ještě podnes jest tu část této bažiny a kolem ní rákos.
Mezi Beznem a Chotětovem, více ku straně východní, stál ještě před 200 léty les borový. Říká se tam podnes „v Borku“. Na mapě, roku 1750 vydané, jest vše vymýtěno, jen po dole a stráních les ještě ponechán. Kdo dříve patřil od Bezna přes Hájek k Boleslavi, nebylo zříti žádných osad. Nyní vidíme Krnsko, Řehnice, Boleslav i Kosmonosy.
Dne 2. měsíce listopadu 1741 rozeslal krajský hejtman, Zhořský ze Zhoře, úřadům vrchnostenským oběžník, v němž oznamuje, že 3. neb 4. listopadu přitáhnou z kraje hradeckého trupy pruského vojska pod velením prince Leopolda Desavského, aby k uvarování nepořádků hleděly vojsku tomuto vše zaopatřiti. Čehož potřebí bude. Platit se bude prý hotovými.
Dne 5. a 6. listopadu 1747 vtrhlo 20 000 Prušáků do kraje boleslavského. Z panství bezenského odvedlo se do magacínu v Brodcích do dne 10. listopadu toto: 200 korců ovsa po 1. zl. 30. kr.
98 centů sena po 1. zl
200 korců řezanky po 6 kr.
50 centů slámy po 27 kr.
Na penězích odvedlo Bezno do filiální kasy 708 zl. Celý náklad tento obnášel 1 148 zl. 48 kr. Polovinu píce a peněz dala vrchnosť, druhou polivici poddaní.
V měsíci prosince 1741 činily výlohy na pruské vojsko v celém kraji boleslavském 100 000 zlatých. Židé zaplatili 1 000 zlatých, na Bezno a Nemyslovice přišlo 644 zlatých. Podobné konsignace vedeny byly až do roku 1757, v kterýmžto roce Prušáci z Čech se vyklidili. Často se děje v účtech zmíňka o diškreci, kterouž dávala vrchnosť buď „Salva guardě“ v Brodcích, neb některému důstojníkovi, aby vojsko „neplundrovalo“, totiž samo píci a potravu si nebralo. Tak roku 1742 přišli do Bezna Prušáci a v Malém dovře dali se do plundrování, nakládali seno. Když pak vrchnosť poslala důstojníkovi několik zlatých diškrece, museli vojáci seno ihned složiti a ve dvoře nechati. Roku 1742 přišel výše jmenovaný hejtman kraje boleslavského do Bezna. Na častování jich dalo se do účtů 4 zl. 16. kr. 3 vín.
4. V roce 1725 pronajala vrchnosť svou vinopalnu židu Josefu Israhelovi. Platil z ní 100 zlatých ročně a dostával od vrchnosti na výživu jedné krávy 4 kopy slámy a něco píce. Kořalku od něho bráti byli povinni šenkýři v Bezně a v Doubravici. Všecka kůže z dobykta zabitého i padlého v Bezně jen jemu za určitou cenu směla se prodávati. Tak za kůže zabitého vola platil vrchnosti 3 zlaté, jalovice 1 zlatá 50 krejcarů, telete 50 krejcarů, ovce 18 krejcarů. Za kůži zdechlého koně 1 zl. 30 krejcarů, vola 2 zlaté 20 krejcarů atd. Německý protokol této smlouvy se židem podepsán jest takto: Joforun Jorefun Gwaf Karefta – žid Israhel podepsal se hebrejsky.
5.V roce 1818 pořídily si obce :Bezno, Boreč, Doubravice, Horky, Nemyslovice, Pětikozly, Rokytoves, Strenice a Řehnice stříkačku za 700 zlatých. Však Boreč nechtěla na zaplacení této stříkačky ničím přispěti, dokladujíc, že pro vzdálenost nemůže jí potřebovati. Dne 1. měsíce dubna 1821 povoláni byli na kancelář do Bezna rychtáři, kdež se s nimi sepsal německý protokol, že Boreč ze svazku propouštějí a vypdající čásť na Boreč sami nésti chtějí. Na Boreč připadlo 121 zlatých. Tento německý protokol podepsán jest česky takto: Vincenc Projsa, rychtář bezenský, Václav Horák, rychtář nemeslovský, Václav Novák, rychtář rokytovský a Václav Šebek, rychtář strenický. Zajisté žádný nevěděl, co podpisuje!
6. Když nastala vojna, chytali úředníci vrchnostenští, kde koho mohli. Kdo utekl, vyhrál, koho chytili, byl vojákem. Otec paní Horákové, Josef Krouský, hostinský v Zámostí u „mostu“, vypravovával dětem svým toto: „Jednoho času přišli do Zámostí vojáci, do hospody dostali jsme také jednoho. Často jsem pozoroval, že když si voják ulehl, těžce vzdychal a naříkal. I ptám se ho, proč naříká? „Jak si nemám naříkat“, vypravoval, „když jsem vlastního bratra zabil! Když k nám přišli na vojnu brát, utekl jsem do polí. Páni a lid hnali se za mnou. Když jsem viděl, že jim utéci nemohu, zůstanu stát řka: „Kdo se ke mně přiblíží, bude syn smrti!“ V ruce jsem měl tlustý klacek. Nikdo ke mně nechtěl přistoupit, i myslil, že to snáze půjde, když bratr můj, otec dvou dětí, ke mně se odváží a mne chytí! Na neštěstí bratr to učiní! Udeřím jej do hlavy tak silně, že byl v okamžiku mrtev. Pak mne ale přec chytili a na vojnu odvedli. Od těch dob nemám pokoje! Do mlýna zámostského přišli také jednou verbovat.“ Chytali stárka. Člověk, který ho zadržel, dostal od něho takovou ránu, že se myslilo, že je po něm. Přišel však k sobě a stárek na vojnu.
7.Po skončení žní bývaly hlučné obžinky. Dívky uvily věnec, šly s hudbou ke správci a odříkala mu následující přání:
Urozený pane!
Dnes spěchají mladí, staří,
by se s námi radovali,
že se již v měsíci září
žně tak šťastně dokonaly.
My jsme ženci, žněčky švarné,
dělaly jsme dílo řádné,
pracovaly jsme s radostí,
abychom se zalíbily milostivé vrchnosti.
Vázaly jsme, snášely jsme,
spolu také skládaly jsme.
Nyní ještě s velkým plesem
své vrchnosti věnec nesem,
aby, co se naklidilo,
ve zdraví se použilo.
Po obdržení několika zlatých vrátily se dívky do hospody, kdež ?
8. Každá obec měla na starosti správu cest: díry se trochu zaházely, sem a tam šutru se navezlo a bylo po správě. Za tuto práci dávala vrchnosť obci ( na příklad Nemyslovicům) 3 půlsudy piva (240 mázů). Toto pivo nebylo však ještě zadarmo. Každý gruntovník, chalupník a sedlák, dávali za to vrchnosti po 1 věrteli ječmene též jistý peněžitý plat, „tác“ nazvaný. V ten týden pr sv. Duchu přiveženy byly do Nemyslovic tři půlsudy piva a v neděli na sv. Trojici počaly „doušky“, totiž v hospodě pili gruntovníci od neděle až někdy do úterka. Toť se rozumí, že v tu neděli byla také „muzika“.
9.V nemyslovické ulici, v č. 34 žil okolo roku 1770 zedník František Beránek. Byl to člověk velmi nábožný, léhaje, vstávaje prozpěvoval nábožné písně, i při práci a na cestách stále zpíval. V panském dvoře míval nejvíce práce, a když chtěl správec někoho někam poslat, zařídil to Beránek, na něhož se mohl každý spolehnout. Rok co rok chodíval na štědrý den do Obříství k Mělníku pro víno panu správci. Jednoho roku měl tam zase jíti. Přikázal své ženě, aby ho časně vzbudila. Žena se v noci probudí a vidouc venku světlo, zavolá na muže, aby vstával. Beránek vyskočí s postele, ustrojí se, vezme na sebe nůši a zaměří k Nemyslovicům. Za vsí dá se hned do zpívání „Svatá Trojice, jeden věčný Bože“. Sněhu na cestě plno, ale že mrzlo, jen to fičelo, šlo se to ještě obstojně. Ale bylo mu přece divno, že již takové světlo a nikdo živé duše. Ubožák, nevěděl, že teprv jedenáctá hodina odbila. Přichází k dolu nemyslovickému a v tom spozoruje, že na protější straně nad dolem jakéci světlo se míhá. „Kdo pak to? Počkejte na mne, ať nejdu sám!“ Zůstane stát, poslouchá, poslouchá - a nikdo se neozývá. Volá ještě jednou a zase žádná odpověď. Ale vždyť přece dobře pozoruje, jak světlo po stráni sem a tam poskakuje! Sejde na důl, přejde jej a již jest na druhé straně na poli. Ale jaké to hrůza! Se všech stran hopkuje kolem něho nesčíslné množství světýlek. Ale Beránek neztaratí ducha, sedne si na hromádku hnoje a hle! Světýlka ta tam. Jakmile ale sebou hne, světýlka tu zase. Vstane, jde dále a světýlka pořád za ním. Myslí, že jde k Nemyslovicům. Přijde k nějakým barákům, zaťuká na okno a ptá se, kde je? „Ve Všelisích“, odpověděno mu. Skutečně, stojí u všeliské židovny. Obrátí se a jde k Nemyslovicům. U prvního baráku ptá se zase, kde je? „U Hořejšů ve Všelisích!“ a v skutku, nedaleko byla zase všeliská židovna. Tak ho ta světýlka zavedla!
I obrátí se jeětě jednou a přijde konečně do Nemyslovic a otud šťastně až do Obříství. Domů přišel ovšem pozdě, měli o něj již strach, co se mu stalo. A jak se všichni divili, když jim vypravoval, jak jej světýlka zavedla. (V předešlém století objevovala se světýlka kolem Bezna velmi často, zvlášť v čase adventním. Nyní není po nich památky.) Jakožto zedník lámal Beránek jednoho času na dole kámen. Skála se utrhla, padala na něho a celou nohu mu rozdrtila. Dlouho ležel a strašných bolestím snášeti bylo, ale po celou tu dobu ani nepovzdechnul, nenaříkal. Když ho přátelé litovali, říkával: „Proč bych naříkal? Co pak jest bolesť má proti bolesti mého Spasitele? Já pro své hříchy zasloužím větších bolestí.“ A ubožák, ve svém životě ani kuřeti neublížil. I v těchto bolestech pěl nábožné písně, trpěl, těše se, že ho Bůh za to v nebi odmění. Tak mocná, tak krásná jest víra! Konečně mu nohu uřízli a dali na hřbitov. Za několik dní Beránek zemřel. Vzali nohu ze hřbitova a k mrtvole do truhly ji přiložili. Když v čase nynějším víra v Boha ze srdcí lidských stále a stále se vydírá, když vše, co s náboženstvím spojeno, se tupí, hanobí a lidu v posměch vydává, táží se: „Když jste lidu prostému víru vyrvali, co pak mu za to podáte, když naň nemoc, strasti života přikvačí? Dáte mu na smrtelné posteli fysiku do ruky, aby studoval? Věda i náboženství mohou vedle sebe obstáti.
10.V měsíci září roku 1886 postaveno bylo na návsi u „tří svatých“ cvičiště hasičské. Když se dostavovalo, vylezl na ně o posvícení žák, Václav Kálecký, svévolně skočil s něho dolů a pádem tímto tak si ublížil, že dne 23. září zemřel.
11.Na den Václav – 28. září 1886 učiněna byla sbírka na „Ústřední Matici školskou“, která vynesla 17 zlatých 60krejcarů.
12. K večeru dne 29.září 1886 hrály si malé děti u panského stohu slámy za „portálem“. Chlapec udělal si u stohu ohníček, stoh chytil a do večera to trvalo, než bylo po nebezpečí. Na blízké domky táhl silný vítr.
13. Velikým množstvím povozů se řípou porouchala se okresní silnice od Bezna k váze tak silně, že musila téměř znovu být postavena. I navezeno bylo od války až do Bezna ke kostnici 700 krychlových metrů čediče od Kosmonos, který se válcem 60 centů téžkým uválel. Válec tento koupilo okresní zastupitelstvo v továrně na Kladně za 700 zlatých. Válec tento jest dutý. Při posledním válení dá se do něho ještě 20 centů vody. Z počátku – bez vody – táhnou jej 3 páry koní, když se vodou naplní, 4 páry. Správa této silnice stála 7000 zlatých. Dne 2 října 1886 byla hotova.
14. V neděli dne 14. listopadu 1886 sehráli naši ochotníci na Šmerhově dvě veselky: „On je nemocen“ a „Útěk do Afriky“. Tenkráte – a snad to bylo ponejprv – byli to ochotníci pouze z Bezna. V prvním kuse hráli tito pánové a slečny:
pan František Pecháček z čísla domu 55., hrálu úlohu: „Pan Pokorný“
pan František Novotný z čílsa domu 93, hrál úlohu: Rudolf
pan Josef Khals z čísla domu 3, hrál úlohu: Kozel, krejčí
pan Václav Tkadlec, strojník, z čísla domu 48, hrál úlohu: Ocet
pan Josef Novák, z čísla domu 77, hrál úlohu Pohlučný
slečna Johana Glücksmanová, z čísla domu 93, hrála úlohu: Emilie
slečna Josefa Horčicová, z čísla domu 61, hrála úlohu: Cibulková
slečna Paulina Horáková, z čísla domu 4, hrála úlohu: Želízková
Ve druhém kuse:
pan Josef Křička, z čísla domu 6, hrál úlohu: Podhorský
pan František Pecháček, hrál úlohu: Doušek
pan Josef Novák, hrál úlohu: Chládek
pan Josef Smutný, z čísla domu 56, hrál úlohu Čermák
pan Karel Bín, z čísla domu 65, hrál úlohu: Filip
slečna Anna Projsová, z čísla domu 61, hrála úlohu: Eliška
paní Anna Líbecajtová, z čísla domu 9, hrála úlohu : Marie
Po celý listopad bylo počasí velmi krásné, až když neděle příšla a my měli hráti, mželo po celý den, vzdor tomu sešlo se obecenstvadosti četně. Oba kusy provedly se bezvadně, vybralo se 33 zlatých 33 krejcarů. K rozmnožení obecní a školní knihovny zbylo 21 zlatých.
15.Loňkého roku konána byla sv. missie v Horkách nad Jizerou a to přede žněmi, a hned na to druhého týdne odebrali se ti samí missionáři do Chotětova. Letošního roku (1887) měli přijíti před svátky velikonočními – o malé pouti – do Bezna. Poněvadž se lae jeden člen roznemohl, odložena byla tato missie na den 16. dubna, na sobotu po svátcích.
V sobotu dne 16. dubna bylo ráno i odpoledne počasí sychravé, chumelice veliká. Po třetí hodině odpolední přijeli po dráze z Prahy dva redemptoristé, pan Kosek a pan Němec, do Chotětova, kdež je očekával kočárem velebný pán Švejcar. Třetí člen téhož řádu, pan Polák, přijel teprve v pondělí, dne 18. dubna. Podobné slavnosti ještě v Bezně nebylo. I bylo očekávání jak v Bezně tak i v okolí všeobecně. Ke 4. hodině povětří se ztišilo a lidu veliké množství do chrámu zavítalo. Prostranný náš chrám Páně byl naplněn.
V pět hodin vyšla školní mládež s učiteli k faře a za hlaholu zvonů kráčeli missionáři do kostela. Důstojný pan děkan náš zapěl u hlavního oltáře „Veni sancte Spiritus“, načež náš sbor dozpíval „Veni sanote“ čtverhlasně. Pak vystoupil pan Němec na kazatelnu a vysvětloval účel missie.
V neděli , dne 17. 4. , bylo ráno kázání. O 10-té hodině druhé a pak mše svatá, při níž zpívali jsme čtverohlasně mši od Molitora. Odpoledne po růženci bylo opět kázání.
V pondělí, 18. 4., měla školní mládež ve dvě hodiny odpoledne zpověď ve škole, a v kostele měly v tu dobu cvičení ženy. Po růženci měl opět kázání pan Němec mluvě o hríchu smrtelném. Ku konci byla jeho řeč tak úchvatná, že bylo slyšeti hlasité štkání lidu, zvláště žen.
V úterý, dne 19. 4. šla školní mládež k svatému přijímání. V 7 hodin přišel pan Němec do školy, promluvil k mládeži a ukázal ji názorně, jak v kostele při přijímání chovati se má. K osmé hodině vyšla mládež ze školy a se 6. prapory a množstvím lidu šla kolem školy a fary na silnici a pak do kostela. Před přijímáním měl pan Němec úchvatnou řeč. Mládež i lid hlasitě plakali.
Odpoledne téhož dne měli mužové cvičení, které se i přítomným evangelíkům líbilo. Lid nabádán byl k mravnímu a ctnostnému životu.
Na večer opět kázání „o smrti“. Lidu přespolního z dalekých vesnic síla veliká, kostel přeplněn, nikde ani na kůru nebylo smítečka prázdného. Denní pořádek jest tento: ráno v 7 hodin kázání, pak mše (missionáři čtou ob. hod.) pak zpověď až do poledne, odpoledne ve 2 hodiny cvičení, v 5 hodin růženec a po něm kázání a zpověď až do večera.
Ve středu, 20. , společné přijímání žen, odpoledne cvičení pro mládence.
Ve čtvrtek, 21., odpoledne cvičení panen.
V pátek, 22., ráno – mužové společné přijímání.
V neděli, 24., ráno – mládenci společné přijímání
V úterý, 26., ráno – panny společné přijímání.
Velkolepá byla slavnost v neděli, dne 24. 4. posvěcení missionárního kříže. Dřevěný kříž udělán byl na dvoře farním a donesen pak před slavností do zámku.
Ve tři hodiny odpoledne hnul se průvod od kostela a šel ulicí nemyslovickou od zahrady zámecké a do zámku. Tam čekalo 24 mládenců u kříže a pozdvihše kříž připojili se k průvodu. Od kostela až do zámku zpívala se píseň s průvodem hudby „Tisíckrát pozdravujeme tebe“. Od zámku až do kostela „Již jsem dost pracoval“. Byl to průvod velkolepý, ke 4 000 lidí při něm se zúčastnilo. Když při zpáteční cestě byl počátek průvodu již u kostela, byly ženy v průvodu ještě v zámku. Pak nastalo u dvéří kostelních po postavení kříže svěcení jeho. Lid zůstal venku před hřbitovní zdí. Po svěcení shromáždil se veškeren lid, poněvadž by se do kostela nevešel, na návsi u „tří svatých“, kdež měl pan Němec kázání o sv. kříži.
V úterý dne 26. dubna po svatém přijímání panen nastalo velice dojemné loučení. Hlasitý pláč rozléhal se v kostele, když pan Kosek louče se dával všem stavům požehnání. Odpoledne téhož dne po třetí hodině sešla se školní mládež, drůžičky, mládenci, kteří kříž v neděli nesli, hasiči a veliké množství lidu u fary. Když velební otcové z fary vyšli, poděkovali jim: nejprvé žákyně A. Sedláčková, já jménem rodičů a mládeže, pan Josef Křička ve jménu mládenců, za hasiče pan Demuth a za obec pan Svačina, rádní. Na to vsedli missionáři do kočáru a jeli na stanici chotětovskou, kamž je 12 povozů a zástup lidí pěšky doprovázeli.
Mnozí pohlížejí na tyto missie pohrdavě. Avšak účelem těchto missí jest utvrzení věřících ve víře a nabádání lidu k mravnosti, ctnosti, k lásce k Bohu a k bližnímu. Vždyť videti to bylo na očích každému, jak jeden k druhému blíže se vine, jak rozdíly mezi lidmi mizí a jak různice a sváry přestávají! Jak mocně tyto missie účinkují, viděti z příkladů skutečných těchto: Jeden občan nebyl u zpovědi již 15, druhý 8, třetí 6 let, a ti všickni ku zpovědi šli.
Zvláštní a dojemné okamžiky jsou, když ten neb onen stav jde k svatému přijímání. Farář sedí u oltáře a kněz na kazatelně táže se: Chcete se hříchů varovati? Chcete to? – Lid veškeren zvučně odpovídá: Chceme. – Chcete bližnímu svému odpustiti? Chcete to? – Chceme. – Chcete rodičů svých poslouchati? Chcete to? – Chceme. Pak prosí missionář faráře, aby i on přítomným odpustil, načež se jim podá nejsvatější svátost.
Dne 4. května 1887 zemřel v osadě naší nejstarší muž, Václav Míč z Bezna. Narodil se ve Strašnově, byl přes 30 let na vojně a když se vrátil, vyučoval v zimě mládež strašnovskou. Ještě v 90. roce věku svého napsal obšírně svůj životopis. (Viz v části „Jizeran“). Byl stár 93 léta.
19. O svátcích svatodušních, v pondělí dne 30. května 1887, sehrála se na Šmerhově veselohra „Pan Měsíček, obchodník“. Úlohy rozdány byly takto:
Měsíček, pan František Pecháček
Jindřich, Josef Křička
Gabriela, slečna Johana Glückmanová
Konrád, pan Josef Novák
Klársonová, slečna Anna Líbecajtová
Eliška,slečna Josefa Horčicová
Bibiána, slečna Pavlina Horáková
Pikolini, pan František Novotný
Zelenka, pan Karel Bín
Vrbický, pan Josef Líman ze Sovinek
Prokop, Josef Khals
Obecenstva sešlo se málo, zvláště Sovinky byly slabě zastoupeny. Vybralo se 30 zlatých 4 krejcary, vydání 15 zlatých 24 krejcarů. Čistý příjem 14 zlatých 80 krejcarů, kteréžto peníze na zaplacení opravy jeviště určeny byly. Staré divadlo byvši před několika léty ve stodole na Šmerhově (za hostinského pana Václava Líbecajta) uloženo, vlhkem téměř úplně zničeno bylo. Zbyla pouze opona a nějaká kulisa. Hostinský, pan Jan Novotný, slitoval se nad ním a dal je malíři panu Miškovskému z N. Benátek úplně znovu zřídit, což 119 zlatých stálo. Již lonského roku přednesl jsem obecnímu zastupitelstvu žádost, aby divdla se ujalo, do svého opatrování je vzaloa výlohy znovuzřízením spůsobení panu Novotnému po částkách ročních splácelo. Druhého dne po přestavení sestavil pan Novotný účet (119 zlatých, napsal jsem inventář a přednesl jsem shromážděnému ve škole zastupitelstvu obecnímu dne 2. června opět žádosť, aby divadlo převzalo. Však žádosť tato byla zamítnuta s tím podotknutím, aby páni ochotníci častěji hráli a divadlo si sami zaplatili.
20.O pouti naší, 19. 6. 1887, učinili ochotníci divadelní z Nových Benátek výlet do Bezna. Toho dne po třetí hodině odpolední vyšlo četné obecenstvo s hudbou za obec k Chotětovu naproti hostům čekaným. Přijeli na dvou žebřinových, okrášlených vozech a na dvou kočárech v celku přes 40 osob. Po setkání uvítal jsem je krátkou řečí, načež za zvuku hudby kráčelo se na Šmerhov. V 6 hodin bylo divadelní představení ve prospěch „Severočeské jednoty“. Ochotníci benátští semi sehráli fašku „Herkules“ a pak přednesli několik solových výstupů. Nejlépe líbil se výstup pana Hrdličky „Dva zlaté“. Vybralo se 34 zlatých. Zbylo 15 zlatých na „Sev. jednotu“
Za několik dní odevzdal jsem u přítomnosti občanů pana J. Projsy a pana Františka Pecháčka panu Novotnému 18 zlatých, jakožto první splátku na zapravení jeviště, dluh 119 zlatých. Tím byla smlouva uzavřena, že při každém příštím představení jistá částka panu Novotnému se složí, až bude dluh zapraven.
21. Dne 23. června 1887 ve čtvrtek byla celá ves i s hasiči na stanici chotětovské uvítat „Sokoly americké“. Na stanici od jednoho konce ke druhému hlava vedle hlavy, obecenstva i spolků ze všech stran množství nepřehledné. Lásko k vlasti jak krásná, jak mocná jsi ty!
22. V neděli, dne 26. června 1887, byl od rána vítr veliký. Kotouče prachu žovihaly a hnaly se po cestách a silnicích sloup za sloupem, mrak za mrakem jako o závod. Poledne se odzvoní, lid sedá ke stolu – v tom strhne se pokřík „hoří“! Z větra stane vichr a ku zdviženému prachu přidruží se ještě hustý dým přicházející z pořadí domů na „Nové cestě“ ležících. Střecha stavení pana Antonína Pecháčka, č. 11 stojí v jednom plamenu. Severní vítr metá plameny na sousední budovy. V malé chvíli shořely kryty stavení pana Antonín Líbecajta, č. 9, pana Spěšného z čísla 8 a paní Spěšné z čísla 7. U pana Pecháčka shořel jen kryt. Stodola byla zachráněna. Stavení paní Bártové, č. 16, pokryté křidlicí, zůstalo netknuto. Však když již byly shořely kryty a stodoly pana Líbecajta, pana Spěšného a paní Spěšné, tu teprve chytlila stodola paní Bártové – číslo 10. Nejvíce utrpěl hokynář Spěšný. Shořely mu 3 kozy, 10 hus a mnoho šatstva a peřin, které lid do sklepa vhodil. Pohořelí jsou všichni pojištěni. Ve velikém nebezpečí bylo stavení pana Křičky, č. 6, které již chytalo, jakož i chytaly chlévy ve faře a chlévy pana Antonína Benše, číslo 59.
O vzniku ohně praví se, že povstal neopatrností. Hasičských sborů bylo zde hojný počet, takže do večera bylo vše uhašeno.
23. Na počátku měsíce července 1887, počala se stavěti nová stanice u silnice nedaleko soch svatého Šimona Judy. Též studnice u kalu před farou a u svatého Norburgy se opravují.
24. V domku J. Šprachty, číslo 136, v ulici u Malého Bezna odešli rodiče odpoledne na pole, zanechavše dvouleté ditě v kolébce. Snad otec hově si v poledne na posteli a kouře jiskru zatrousil, aneb jiným způsobem, ke 4. hodině počaly postel i kolébka doutnati. Kouř dvéřmi a střechou ven pronikal. Ještě v čas bylo to spozorováno. Lidé vrazili do světnice, dítě již bez sebe jsoucí ven vynesli a oheň udusili. Dítě přišlo k sobě, ale peřiny jsou spáleny a postel a kolébka ohořelé.
25. Dne 5. srpna 1887 ve čtvrtek po 4. hodině ranní shořely opět panu Antonínovi Pecháčkovi, č. 11, stodola a sýpka, obě byly částečně obilím naplněny. Anť se předtím proslýchalo, že se panu Pecháčkovi jistě i stodola zapálí, spával pan Pecháček již po delší dobu sám na zahradě, a téhož dne také. Vzdor tomu založeno mu bylo do sýpky nejspíše snad nějakým tulákem. Naštěstí bylo vše pojištěno.
Těsně vedle hořící sýpky stála nově postavená stodola paní Bártové. Že měla zděný štít a naši a naši stateční hasiči hned po ruce byli, tím se zachránila. Oheň trval asi hodinu, dále se nerozšířiv.
Od roku 1808 do roku 1841 byl v Bezně učitelem Josef Vlach, zanechal po sobě objemný denník, do něhož všeliké příhody pilně zapisoval, stůjtéž zde některé.
1762 dne 5. listopadu vlezla jedna ženská v Rokytovci do rozpálené pece.
1766 dne 8. září byla na Bezdězi 200 letá pobožnost.
Roku 1688 v čas velikého moru dali si osadníci streničtí zhotovosti obraz Panny Marie a donesli jej ve slavném procesí na Bezděz. Po zrušení kláštera na Bezdězi roku 1784 opět si jej streničtí z Bezděze do svého kostela odnesli.
1811 dne 11. listopadu v den svatého Martina u večer okolo 5. hodiny bylo silné blýsknutí a trvalo hodnou chvíli. Blesk byl zamodralý a pak z oblaků bylo slyšeti hřmění takové, jakoby kameny mezi sebou se tloukly aneb stavení bořilo. Lidé vybíhali ze stavení a dívali se, kde to hoří. Později oznámeno bylo v novinách, že ve všech dílech světa ten blesk viděn byl. (Byl to meteor – povětrné železo.)
Roku 1817 dne 13. listopadu zemřelAntonín Preitenberger z Rozenan, farář a vikář v Bezně, narozen v Praze 30. 5. 1760.
Roku 1823 dne 8. května na den Na den vstoupení Páně vyhořel Šmerhov, náležející Františku Mrázovi, puškářovi. Ve vedlejší pastušině shořela jen střech. Na Šmerhově vyhořelo domovní stavení, komora, dílna, stodola, maštal, chlívy, kůlna, malé chlívky, kurník a druhá dílna. Též husy, slepice, jeden vůl a kráva uhořely.
1823 dne 19. října oběsil se v Zámostí Kocanda. Kocanda jmenuje se v Zámostí jedna hospoda, i říkají každému šenkýři také Kocanda. Ten šeňkýř byl trochu pomaten. Narodila se mu dvojčata. A brzo na to byla na Kocandě muzika. Kocanda se od chasy vytratil a na komoře se oběsil. V tichosti uřízli ho, šli dolů a tancovali až do rána.
1832 dne 4. ledna přišlo 8 zlodějů zakuklených na chalupníka Mikuláše na Malých Horkách u Strenic, celou rodinu svázali. Kde co bylo, pobrali a odešli.
Roku 1826 dne 2. prosince šturmoval jsem v půl sedmé hodině večer. Začalo chytat od popele v Bezně v čísle 2 u poklasného Kučery. (Až do roku 1870 měl učitel povinnost ráno a na večer zvonit klekání, na mši svatou a poledne.)
Roku 1828 dne 22. června v neděli o půl desáté hodině večer byl oběšen u Hlavence palič ze Staré Boleslavi, a visel v pondělí celý den až do slunce západu. Pak byl pohřben na tom místě.
Roku 1829 dne 6. října před polednem oběsila se Anna, manželka Josefa Kučery, poklasného v Bezně v čísle 2 na šátku venku do panskéh zahrady na zástěnku, na bidílku. Teprve dne 12. v noci z rána okolo půl třetí hodině od svých přátel kdes zahrabýna byla.
1829 dne 12. října „chcíp“ Josefu Pulcovi, chalupníku z Bezna č. 52 valach. Také ho sám odřel a kdes zahrabal.
Roku 1830 dne 31. května oběsil se v Borči sedlák Bázner. Měl 9 dětí.
Roku 1832 dne 30. února dělali v Borči muzikanti ženichovi před svatbou muziku, a tu jeden mládenec zastřelil chlapce Báznerového.
Roku 1833 dne 3. září jel zeměpán, císař František, v poledne od Benátek. U Písečné hospody u vystavené a okrášlené chvojím bráně dělali jsme muziku a zpívali „Bože, zachovej nám krále“. Bylo tam mnoho lidí.
Roku 1833 dne 16. září byl manévr u Chrástu a Nepřevázky, při kterém byl náš císař František I., císař ruský Mikuláš a korunní princ kráe pruského. Také tam byla naše císařovna Karolina, mnoho panstva a vojska. „Náš císař vešel v Chrástu do domku jednoho zedníka č. 22, kde byl na „malé straně,“ a když odcházel, dal zedníkovi 5 zlatých stříbra, červenou banknotu. Sám jen to viděl.
Roku 1834 dne 27. října hořelo ve Všelisích. V ten samý den zlámal si mistr tesařský, Antonín Kálecký, ruku a šafář nemeslovický nakous si jazyk.
Roku 1834 dne 29. prosince kopá Filip Pavlík, svému bratru, děkanu a vikáři bezenskému na prospěch hrob. Kdo čteš, rozuměj!
Roku 1835 dne 17. srpna hned po půl noci vzňal se oheň v maštali ve Velkém Dvoře v Bezně. Hned jsem šturmoval na velký zvon. Dva koně přišli o život. Oheň zůstal jen na maštal omezen, protože byla klenutá.
Roku 1836 dne 27. září o sovinském jarmarce vyhořela stodola Havlovi v Malých Všelisích č. 1.
Roku 1810 dne 22. ledna byl přivezen do Bezna na obecní fůře jeden nemocný od zemské obrany, který do vojenského špitálu vezen býti měl, však náhle v Bezně v č. 53 zemřel a pochován byl.
Roku 1815 přijely do Bezna na pěkném kočáře dvě paničky se dvěma dítkami. Zastavily se u školy, vešly k nám do pokoje a žádaly, by jim dovoleno bylo u nás snídani si ustrojit. Po snídani pravily: „Jedeme do Lipska, abychom svým dítkám ukázaly ta místa, kde jejich páni otcové pro vlast a krále životy ztratili a tam pohrbeni jsou. Jestli pojedeme zase tou cestou do pruského Slezka domů, tak vám na památku za vaši zdvořilost nějaký pěkný dar z Lipska přivezeme. Kdybychom ale jinou cestou domů se vracely, tehdy přijměte od nás tento pamětní peníz“. Takových penizů měly ty paničky při sobě více. Na první straně jest nápis „Alexandr, Rocifuw von ?“, „Franz I. Rocifuw von ?“ a na druhé straně „?“ dne 18. Oktober 1813.
Asi před měsícem sehráli divadelní ochotníci streničtí ve Strenicích hru „Staří – Mladí“ , kterou v neděli 25. září v Bezně opakovali. Obecenstva dosti. Vybralo se 31 zlatých 70 krejcarů. Zbylo na „Matici školskou“ 8 zlatých. Kus sám nemá velké ceny. Mnoho slov zbytečných a beze všeho jádra mravního a vzdělávajícího. Avšak páni ochotníci drželi se statečně, takže po skončení „vyvolání“ byli.
29. měsíce září 1887 dodělána byla studnice vedle silnice u sochy svatého Šimon Judy. Zřídí se ještě letos studnice u Norburgy a na přes rok u fary. Když studnici u svatého Šimona dělali, přišli ve hloubce 2 metrů na popelnici z které však pro velikou vlhkost jen střepy zbyly.
V Benátkách meškající divadelní společnost páně Čížkova, byvši vyzvána, sehrála nám na Šmerhově precisně Štolbovo „Vodní družstvo“. Ale Bezno se tenkráte vyznamenalo. Ani jediný rolník, kromě pana Antonína Beneše, neobjevil se v divadle, a ze Sovinek kromě pana Františka Khýna, také nikdo. Společnost vybrala asi 15 zlatých.
16. říjma 1887 v neděli o posvícení byla na Šmerhově schůze spolku hospodářského pro okolí všeliské. Po ranní mši svaté jdu na Šmerhov. Jsou tam pánové: Josef Papoušek, předseda a Jan Hamáček, řidící učitel a jednatel, oba ze Všelis, pak několik rolníků a mezi nimi pan Jan Beneš a Josef Horák z Nemyslovic.
Přicházeje do světnice slyším hádku: Mladočeši – Papoušek a Hamáček – potýkající se se Staročechy, Benešem a Horákem. Pan Papoušek opakuje fráse z „Národních listů“, že naši poslanci nejsou k ničemu atd. Přidám se k panu Benešovi a vřava hotová! Divím se tomu, že náš lid neprohlédne posavad to hanebné počínání si „Národních listů!“ Jestli pak jest pod sluncem kde takový národ, aby své poctivé a zasloužilé muže, jací jsou naši poslanci s Riegerem v čele, tak hanobil, jakoto činí Gregrovu! Kdyby měl lid náš tak nepolitický byti, že by sedal jimi svésti, pak nezaslouží takový lid nic jiného, než aby byl! Před léty sápali na Riegera a na celý národ, že zahálí a vybízeli mocí k „činnosti“. Nyní když jsou v činnosti, opět je hanobí, že podporují vládu a volají do oposice. Můžeme my Čechové vstoupiti do oposice opravdivé, důsledné? Stojí za námi armáda? To může jenom politické dítě hlásati. Jsme tu ve vlasti samí Čechové, nejsou tu také Němci? Gregorovci přivedli by národ na druhou a to poslední Bílou horu. Ale Mladočeši jsou samá energie, samá osvícenost, samá a jediná láska k vlasti. To vše pouze oni mají v pachtu. Odpoledne pak byla schůze. Pan Vepřík se Sudoměře přednášel o všeobecném pojištťování a assistent českého muzea, pan Kavka, o domácím živočišstvu. Přednášky byly krásné.
20. listopadu 1887 byl na Šmerhově „zástěrkový věneček“. Vydařil se skvěle.
24. listopadu 1887 se konal hon v Bezně. Večer hostina ve „Velké hospodě“. Přítomen byl též ředitel hospodářské školy v Mladé Boleslavi pan Antonín Šámal.
28. listopadu 1887 v pondělí. Je po školním vyučování, dávám si ještě některé věci do pořádku, když tu přijde Boženka a podává mi čtvrtku papíru, na níž jest napsáno: „Dne 28. listopadu téhož roku bude ve Velké hospodě přednáška, „o štěstí člověka a o hospodářství“, k níž uctivě zve Petr Kubát, řečník. Začátek v 6 hodin. Co to? Není to nějaký žert? Boženka pak praví: „Tatínku, člověk, který toto pozvání roznáší, jest dole, čeká na vás.“ I jdu dolů a tu vidím před sobou člověka, kterého bych na první pohled měl za nějakého starého oráče – prostřední postava, vlas šedivý, kabát s dlouhými šosy, pod ním modrá zástěra, jakou mívají oráči, na nohou střevíce a na hlavě široká čepice.
„Přinesl jste mi pozvání – kde pak je ten pán?“ „To jsem já sám, ano já budu mít přednášku. Včera přednášel jsem v Chotětově, předevčírem v Řivně, ale tam jsou furianti. Jen samé noviny a zas noviny, nebylo s nimi řeči. Jest – li libo, přijdou p. učiteli, budou vidět, že se jim to bude líbit“ „To jistě přijdou!“ Večer jdu do Velké hospody, ačkoliv Petr Kubát celou ves obešel a všady důtklivě vzal, nesešlo se nás nic více než pět. Hodina šestá již odbila a pan řečník toulá se ještě někde po vsi. Hostinský, pan Haužvic, praví. „Nejspíš je u „Kovářů, bude tam přes noc“! Po malé chvíli objeví se ve dvéřích proslavený řečník, Petr Kubát. Sedne si k protějšímu stolu a prohlíží si společnosť. „Odkud jste, pantáto?“ táži se jej. „Z Poddrah u Staré Boleslavi.“ „Kde jste přednášel?“ „Včera v Chotětově, v sobotu v Řivně, minulý týden byl jsem v Kanině, v Kokoříně, na Stránce – ale vždyť mám z každé obce vysvědčení. Pane hostinský, přineste to.“ Hostinský sáhl do almárky a vytáhl asi 10 čtvrtek papíru, na každé bylo „pozvání ku přednášce“ jako u nás, a podpis starostův. Po té dal se do vypravování, že je mu 67 let, že sloužil u šesti představených, že je svobodný, (ale nějaká ponámáma chodí s ním) a teď že již na druhý rok chodí světem a přednáší. Chce totiž národ český přivést na dobrou cestu. Teď prý zákon Boží u lidu nic neplatí, každý věří jen novinám, ale v zákoně mluví sám Bůh a v novinách ďábel. Odtud ta bída mezi lidmi. Nechali jsme dědečka, aby si odpočinul a připravil se na přednášku a bavili se mezi sebou. Po malé chvíli pohlédneme naň a vidíme, že dědeček spí! Hostinský jde k němu, probudí ho a vybídne, aby už začal. I postaví se Petr Kubát do prostřed sětnice a začne vypravovat o Juditě, jak „Hološverma“ stala, z ležení tajně ušla. Že Židé tenktáte zvítězili, toho bylo přičinou, že se drželi Pána Boha. Teď ale na zákon Boží nikdo nedbá a každý jen novinám věří a dle nich se řídí. A co v těch novinách je? Jen samá vražda, samý podvod, samá faleš a odtud ty zlé časy. Nemohli jsme to délo poslouchat: „Dědečku, už jste se dost namluvil, přestaňte a odpočiňte si!“ Dali jsme mu po desetníku, dědeček poděkoval, sebral se a šel ke „Kovářům“ se vyspat.
Člověk tento jest zvláštní zjev: beze všeho vzdělání, ale znalec bible znamenitý. Výborné nadání k řečnictví, mluví plynně jako když tiskne. Vzpomněl jsem si na národ náš tak asi před 4. stoletími, když bible stále se přebírala a převazovala. Takových mudrců byla hojnosť po vlasti.
Dne 6. března 1888 byla v Bezně komise stran odškolení Nemyslovic. Námitek nebylo kladeno nižádných.
Dne 17. března 1887, v sobotu, přijeli do Bezna missionáři: pan Němec, pan Pivnička a pan Kalina, k obnově lonské missie. Nával lidu byl veliký. Lonského roku přistoupilo k přijímání 1600, letos 2000 věřících.
Dne 23. března, v pátek o naší pouti, měl zde pontifikální mši velkopřevor Maltezů, pan Slánský, rodiž z Ostrého. Toho dne odpoledne odjeli missionáři do Prahy.
Dne 22. dubna 1888 v neděli odpoledne byla v Sovinkách slavnosť „svěcení stříkačky“. O 2. hodiny přišel sbor hasičů sovinských – 17 mužů – do Bezna na požehnání, načež četný průvod ubíral se ke kříži do Sovinek, kdež nejprve zapěl se žalm, na to měl krásnou řeč velebný pan J. Švejcar a posvěcena byla stříkačka. Byla to krásná slavnosť.
Na počátku jara roku 1888 stihly obec naši tři truchlivé případy. Ve čtyřech nedělích zemřeli zde tři kupci a zároveň hostinští (kromě pana Tháma) smrtí náhlou. Dne 3. května ve čtvrtek o 11. hodině ranní zemřel náhle, raněn byv mrtvicí, pan Josef Novotný, kupec a hostinský na Šmerhově. Pohřben byl v neděli na hřbitově vtelenském. Dne 13. května v neděli o druhé hodině ranní podobnou smrtí sešel se světa pan František Demuth, kupec a hostinský, ve stáří 47. roků. Pohřeb slavný měl dne 15. května. Dne 4. června v pondělí k 9. hodině ranní vyjel si kupec pan Václav Thám na svém bělouši do polí. Když se bouřka blížila, uháněl cvalem k domovu. Na mezi před cihelnou Projsovou udeřil blesk do něho i do koně. Oba byli v okamženi mrtvi. Pohřeb měl dne 7. června.
Dne 5. května 1888 počalo se s opravou zevnější na našem chrámu Páně. Opravu pronajal pan František Beneš, stavitel a starosta. Přibude obci znamenitá okrasa.
Na kraji „Hrnčířské ulice“ bydlí kupec, pan Ladislav Pik, jehož domek těsně přiléhá k zahradě pana Antonína Pecháčka, č. 11., a tak nízko postaven jest, že ze zahrady jmenovaného rolníka jediným krokem můžeme se octnouti na střeše domku pana Pika. Dotýkáť se okap téměř země samé. Dne 23. května vyhnala děvečka Pecháčkova kravy z chlíva na dvůr. Bylo jim veselo, škádlily a běhaly po dvoře jako o závod. V tom jedna opustí závodiště, běží přes hromadu kamení na zahradu a odtuď rovným směrem na taškovou střechu. Vazba střechy jest podbíjena prkny, aby zloděj nemohl na půdu. Tím pádem mohla kráva chodit po střeše. Tašky praskají, ale kráva spěchá a výš a výšd až k hřebenu. Tu se zastaví, ale ihned kráčí po druhé straně dolů k okraji. Malá zastávka. Kráva pozoruje, že má skočiti se střechy, čehož se ulekne, otáčí se zpět, ale v tom letí strašným pádem na zem. Padne k plotu, který odrazí a kamenný sloup se přarazí. Štěstí ještě, že té chvíle nebylo dětí před domem. Po té ráně vyběhne všecko z domu, ale kráva, jakoby nic, sebere a uhání domů. Tímto pádem nijak se neublížila. Škoda na střeše a plotu není nepatrná. Ale každá rekrace něco stojí.
Dne 27.května 1888 měl politický (mladočeský) spolek benátský schůzi v Bezně na Šmerhově, v níž přednášel pan I. Frič z Prahy o sjezdě slovanském v Praze roku 1848.
Dne 1. června v pátek ke 4. hodině odpolední přijel do Bezna vrchní pastýř náš, biskup litoměřický, Emanuel Jan Schöbl, aby zde a v celém vikariátě udílel svátost biřmování. Deset banderistů jelo mu do Chotětova naproti. Tamtéž jej očekávali. Hejtman mladoboleslavský pan rytíř Stehlík z Čenkova s inspektorem školním panem Janem Houdkem. Hasiči bezenští, sovinští i všeliští vyšli též naproti. U brány před kostelem uvítal pana biskupa starosta obce, pan František Beneš, povítala jej žákyně Marie Haužvicová z Bezna a konečně u dvéří chrámových křest. pan děkan zdejší, Jan Hruša. Po pobožnosti v kostele a na hřbitově odebral se pan biskup na faru. Večer téhož dne o půl deváté hodině seřadili se hasiči s lampiony u školy, a za zvuků hudby kráčelo se kolem Šmerhova na Novou cestu a k faře. Členové „Farní jednoty Cyrillské“ zapěli „Zpěv slavnostní“ od Bendla a „Bývali Čechové“. Pan biskup vyšev ven poděkoval, načež se mu tříkráte „Sláva“ provolalo. V sobotu dne 2. června udílel pan biskup biřmování. Biřmovanců byli 474. Téhož dne po 11. hodině na vštívil pan biskup školní výstavu, kdež se do pamětní knihy školní podepsal. V neděli dne 3. června o 7. hodině ranní odjel slavnostně vyprovázen opět do Krnska.
Dne 29. června 1888 o pouti, provedli divadelní ochotníci naši hru „Marjánka, matka pluku“ od Tyla. Úlohy rozdány byly takto: „Marjánka“, slečna Josefa Horčicová z Bezna
Sekáček, pan František Sedláček
Krasnička, pan Antonín Jíra z Doubravice
Liduška, slečna Johana Glücksmannová z Bezna
Vorlický, pan Václav Čech, tovární kovářský ze dvora
Vojtěch, pan Karel Čech ze Všelis
Zápolský, pan Josef Křička z Bezna
Hra se povedla. Vybralo se 36 zlatých, čistý výnos 10 zlatých 49 krejcarů věnován na zapravení obnovy jeviště. (Ještě zbývá zaplatit panu Novotnému 81 zlatých). 4.8. 1888
V měsíci červnu 1888 dokončena byla stavba silnice od Sovinek k Beznu.
Dne 14. měsíce července 1888 byla na zdejší škole po 18. letech opět veřejná zkouška. Na zkoušku přijel pan inspektor, Jan Houdek. Mimo členy místní školní rady bylo na zkoušce 20 osob, mužských i ženských
Dne 15. července 1888, v neděli, měla školní mládež výlet do lesa páně Benešova na dole nemyslovickém. Po požehnání vyšla mládež majíc hudebníky před sebou a množství obecenstva za sebou na důl. Den velmi krásný. Pokrmů a nápoje důstatek. Když se mládež pobavila hrou a zpěvem a deklamacemi, a jídlem a nápojem posilnila, odebrala se k 7. hodině opět do svých obcí.
Počasí v měsíci červenci bylo velmi deštivé a chladné. Dne 3. srpna po celou noc a den veliký vítr a stálý déšť. Na Jizeře povodeň. Žita jsou posud na poli. V okolí Bezna úroda pěkná.
Od 5. až do 26. listopadu byly silné mrazy. Řípa i brambory mnohým rolníkům zamrzly.
Dne 21. listopadu oteplilo se. Řípa se obět dobývá.
Na oslavu jubilea Jeho Veličenstva císaře a krále našeho Františka Josefa I. založen byl dne 2. měsíce prosince 1888 v Bezně spolek „Sv. Václav“ ku podpoře chudé školní mládeže. Do dnešního dne přihlásilo se 23 členů zakládajících s 10 zlatými jednou pro vždy a 34 přispívajících po 1 krejcaru v týdnu. Dne 2. prosince, v neděli, o 3. hodině odpolední byla první valná hromada ve škole. Sešlo se 22 členů. Uvítav shromáždění, vylíčil jsem stručně slavné panování našeho císaře a krále, načež přečetly se schválené stanovy, zvolilo se předsednictvo a výbor. Za předsedu zvolen velebný pán, pan Josef Švejcar, za místopředsedu řídící učitel Václav Vaněk. Jednatelem stal se pan Karel Böhm, učitel a pokladníkem pan Antonín Beneš, rolník. Obec bezenská přislíbila spolku tomuto 100 zlatých.
Ulice Hrnčířské před více než sto léty nebylo. Na jedné jižní straně stál a stojí podnes statek Pecháčkův, č. 11, naproti byl a jest „Malý dvůr“. Na místě silnice nynější ke Strenicům vedoucí, byla pouze privátní cesta do panských polí. Od „Malého dvora“ až na konec cesty byla zeď a naproti ní podobná zeď od statku Pecháčkova. Kdy tyto zdě končily, tam býval „šraňk“, který se otvíral jsem když se na panské pole jelo. Hrabě František Pachta dovolil postaviti na straně Malého dvora několik domků a sice tak, že zeď ohradní sloužila domkařům za jednu stěnu. Aby to samé rolník Pecháček domkařům protějším dovolil, dala mu vrchnosť ze to čásť polí za sochu sv. František. Chalupník Bárta, č. 10., postoupil vrchnosti kus zahrady a za to obdržel také kousek pole u sv. Františka. Tak povstala ulice, v níž bydlel hrnčíř, kterého sem hrabě povolal, by z jílu nádobí robil. Odtud ulice „Hrnčířská“. Jest jílu šedého v Bezně veliké množství, nedal by se zužitkovat! Což aby se hrnčířství v Bezně opět zavedlo? Byl by to hojný pramen výživy pro chudinu. (Pole u sv. Františka, Pecháčkovo a Bártovo, páni před několika roky si vyměnili, takže celá ta poloha se zcelila, pánům připadla.)
Dne 7. měsíce února 1889, konány byly ve chrámu smuteční služby Boží za zemřelého nejjasnějšího korunního prince Rudolfa. Hasičské spolky z Bezna, Sovinek, Nemyslovic a Všelis, šk. mládež a množství lidu zúčastnilo se této dojemné slavnosti. Pan děkan Jan Hruda měl zpívané requiem, na kůru pělo se čtverohlasné requiem od Etta, pak „Libera“, „Zdrávas Královno“ a na konec jeden verš hymny císařské, zvlášť od kanovníka J. Šrůtka složený. Černé prápory vlály po celý týden s věže kostelní, z budovy farní, školní a s budov soukromých (13 praporů). Bůh síliž a opatruj milovaného mocnáře i celou nejvyšší císařskou rodinu
V neděli, dne 17. měsíce února 1889 byla volba obecního zastupitelstva. Zvoleni byli: I. sbor – Antonín Beneš, Josef Sedláček, Antonín Pecháček, II. Daniel Štand, Václav Svačina, Josef Novák, III. František Beneš, Antonín Líbecajt, František Pecháček. Proti volbě podán byl rekurs. Místodržitelství volby schválilo a za starostu zvolen opět pan František Beneš.
Na den „Bolestné Panny Marie“, v pátek před květnovou nedělí, koná se v Bezně ode dávných dob pobožnost, zvaná „Malá pouť“. Z celého okolí scházívá se na ten den v Bezně lid, aby tu svou „velikonoční pobožnost“, totiž zpověď, vykonal. Tato slavnost pochází z časů dávných. V památní knize farní zaznamenáno jest: „Vedle kostela (starého) stojí kaple Bol. Panny Marie. Roku 1747 byla v ní pohřbena příbuzná faráře Františka Špatného.“
Nynější kostel vystavěn byl roku 1750, kaple B. P. Marie byla zrušena a socha B. P. Marie dána do nového kostela na postranní oltář. Do roku 1875 býval o této pouti přísný půst. Pan děkan, Jan Hruša, vymohl v Římě, že na ten den ve farní osadě Bezenské není postu.
Dnešního dne, 12. 4. , bylo počasí velmi krásně. Kněží bylo 11, kteří již od 6. hodin ráno až do dopoledne zpovídali. U přijímání bylo přes 500 osob. O ranní mši svaté měl kázání velebný pan Josef Švejcar, při mši svaté zpívala se píseň „Ó Maria, útočiště naše“, po mši „Zdráva buď pana Maria“. O velké měl kázání děkan chorušický, Moucha. Při zpívání mši svaté, kterou konal farář kosmonoský, pan Šimon. Na kůru zpívala se 4. hlasná mše od Haslera „Dixit Maria“ z roku 1595, pak vložky „Ave Maria“ od Witta a „Prosíme tě, dobrý Bože“ od Palestiny. Po mši čtverohlasné „Matko přelaskavá“. Odpoledne ve 3 hodiny „Křížová cesta“ a požehnání. Kramáři a cukráři měli pod školou 8 stanů. O požehnání zablesklo se a blesk udeřil v Prošovicích. Byla to strašná rána. Dalo se do deště a pršelo do večera. Většina přespolního lidu byla však již doma
V neděli dne 2. června 1889 sešlo se 30 občanů ve škole k volbě dvou volitelů pro zemský sněm. Zvoleni byli pan Antonín Beneš a pan František Pecháček. V té samé chvíli měli hasiči cvičení na návsi, a co se cvičili, vyšel v domě starosty, pana Františka Beneše oheň a strávil pouze kryt.
V pondělí svatodušní, dne 10. června 1889, sehráli naši ochotníci dvě veselohry: „All right“ od Štolby a „Já mám příjem“ od Šamberka. Divadlo řídil pan učitel Böhm a osvědčil se znamenitě.
Osoby: Cinybulk, pan Josef Kašpárek z Doubravice
Barbora, slečna A. Jankovská ze Všelis
Julinka, slečna Pavlina Horáková z Bezna
Vrzálek, pan Josef Křička, z Bezna
Matilda, slečna Anna Líbecajtová, z Bezna
Klepětář, pan František Pecháček, z Bezna
Ve druhé hře: Kryšpín, pan Josef Kašpárek, z Doubravice
Bouřil, pan František Pecháček, z Bezna
Antonie, slečna Marie Kočí, z Bezna
Julie, slečna Augusta Demuthová, z Bezna
Klín, pan Josef Smutný, z Bezna
Všehorád, pan Úlman ze Všelis
Terinka, slečna Košťáková, ze Všelis
Hra byla výtečně provedena. Obecenstva málo. Výnos činil 20 zlatých. Hrálo se ve prospěch spolku „sv. Václav“. Deficit 3 zlaté. Na to v neděli dne 16. června 1889 podnikli naši ochotníci na 4. vozích výlet do Chotětova, kdež v hostinci u stanice obě uvedené veselohry ve prospěch „Ústřední matice školské“ sehráli. Obecenstva sešlo se dosti. Vybralo se 40 zlatých. Hra přijata byla s velikou pochvalou. „Matici“ se odevzdalo 5 zlatých 44 krejcarů.
Dne 27. června, ve čtvrtek, o 9. hodině ranní odebral se na věčnost náš pan děkan a bisk. vikář, Jan Hruša.
Narodil se v Branžeži dne 11. března 1815. Studoval v Mladé Boleslavi. V Praze a dne 3. srpna 1840 byl v Litoměřicích na kněžství posvěcen. Nejprve byl kaplanem ve Mšeně, později v Bezně. Roku 1849 farářem ve Strenicích a od roku 1871 v Bezně. Byl to šlechetný kněz. Zanechal po sobě památku v Bezně a v okolí tím, že na svůj náklad vydal kostelní zpěvník „Cyrill“. Dal opraviti varhany a v kostele dva oltářní obrazy „sv. Jana N. a sv. Anny“, jakož i dlažbu pořiditi dal.
Pohřeb konal se o pouti dne 29. června o 3. hodině odpolední. Lidu veliké množství, 20 kněží. Průvod vedl velkopřevor řádu Maltézů P. Slánský z Prahy. V pondělí dne 30. června o 8. hodině ranní slouženo naň slavné requiem, při němž zapěna 4. hlavní requiem od Etta. Mši svatou sloužil opět pan Slánský.
Dne 7. července 1889 měla župa hasičská v Bezně sjezd. Den překrásný, celá obec prápory a věnci okrášlena. Sjelo se přes 300 hasičů. Po 9. hodině ranní seřadili se u „Tří svatých“, kdež na tribunu vystoupil velebný pan Josef Švejcar a měl zdařilou řeč, před ní zapěli jsme žalm „Nebes tvář a země krása“ a po ní „Hospodine ulituj nás“. Byl to uchvacující pohled na seřaděné ve čtverhran hasičstvo! Po té měli schůzi delegáti na Šmerhově. Tamtéž banket a o 2. hodině cvičení. Vše se zdařilo. Byly zde tři kapely, které dlouho do noci v zahradách na Šmerhově, u „Velké hospody“ a u „Demuthů“ obecenstva bavily.
Před deseti roky zřízena byla v Bezně „Farní jednota Cyrillská. Tuto událost oslavili jsme dne 8. září 1889 takto: 1. O velké mši sv. zpívala se „Dixit Maria“ od Haslera.
2. Večer akademie na Šmerhově. Program:
1. Proslov – přednesl stud. pan Josef Demuth
2. „Javorové housle“, smíšený sbor od Bergmanna.
3. „Kdo má pravdu?“, dekl. slečna Kateřina Lexová
4. Koncert na housle s průvodem piana – pan Kočí a pan Míchal z Boleslavi
5. „Kalina“, smíšený sbor.
6. „Kdo s koho?“ dekl. pan Kašpárek J. z Doubravice, pan J. Demuth.
7. „Křižáci na moři“, smíšený sbor od Bazaine.
8. Koncert na housle.
9. Ruské národní písně, smíšený sbor.
10. „První oběd v manželství“, veselohra. Osoby: Hřímal, pan František Pecháček. Marie – slečna A. Sedláčková. Karolina – Boženka Vaňková, Otakar – pan Josef Kašpárek.
Obecenstva četně, hrubý výnos 55 zlatý, čistý 23 zlatých věnovaný Ústřední Matici školské. Byl to krásný slavný den pro Bezno!
O slavnosti „Vánočního stromku viz popis v „pamětníku“.
Na den svatého Štěpána, 26. 12. 1889, sehráli naši ochotníci dvě veselohry „Hubička na směnku“ a „Svéhlavost“ ve prospěch spolku „Svatý Václav“. Společnost četná, hra zdařilá. Hrubý výnos 30 zlatých. 5 zlatých dalo se paní Novotné na splátku dluhu a 7 zlatých 4 krejcary obdržel spolek. Divadlo řídil učitel pan Karel Böhm.
Návštěvnost:
ONLINE:1
DNES:78
TÝDEN:875
CELKEM:806696
