Boleslavská 154, 294 29 Bezno
Tel.: 326 395 306
Městys Bezno
Doslovný přepis sl. Adély M a r á k ov é z originálu kroniky – založené v r. 1881 řídícím učitelem Václavem Vaňkem
Václav Vaněk kronikář (r. 1986)
Dne 6. ledna 1890, obdržel zdejší kaplan, velebný pan Josef Švejcar, presentaci na zdejší faru. Dne 15. ledna jel do Litoměřic k přísaze, a když dne 16. ledna 1890, ve čtvrtek, domů se vracel, uvítán byl skvěle. Před 5. hodinou večerní vyjeli zástupcové všech obcí na 5 ti kočárech na stanici chotětovskou, kdež čekali na příchod jeho. Po uvítání jelo se k Beznu, kdež sbory hasičů bezenských, sovinských, nemyslovických a všeliských, pak členové „Farní jednoty Cyrillské“ a nepřehledné davy lidstva připravovali se k uvítání milovaného pastýře. K 6. hodině oznamovaly rány z hmoždířů a hlaholy zvonů příchod jeho. Mezi tím celá ves zaskvěla se v záři světel, hasičské spolky s hudbou vyšli za obec k svatému Vojtěchu. Když se vše setkalo, sestoupil pan farář s kočáru a šel pěšky k faře. Tu uvítal jej nejprve starosta pan František Beneš a provolal panu faráři „sláva!“ Po té uvítalo jej děvče, M. Nečadová, jménem školní mládeže. Pan farář děkoval a provolal slávu Jeho Veličenstvu, načež zapěna hymna císařská a na konec hymna národní. Jednota Cyrillská zapěla „Tys přítel náš“, „Láska synovská“ a „Vše, co nitro“ od Bendla.
V neděli dne 26. ledna 1890 měly spolky naše o 9. hodině ranní schůzi ve škole. Přečteny zprávy jednatelské a účetní a zvoleni funkcionáři. Vše zůstalo při starém. Spolek „Svatý Václav“ má 120 zlatých v záložně. Příspěvky od obce Bezna 100 zlatých, od Sovinek 50 zlatých a jiné odkazy – to vše činní kapitál 400 zlatých. V pokladně jest 30 zlatých. Cyrillská jednota má 8 zlatých zbytku od roku předešlého, příspěvky členů za rok 1889 činí posud 14 zlatých = 22 zlatých.
Dne 9. února 1890 měl nově ustanovený farář, velebný pan Josef Švejcar, installaci. Po slavné mši svaté byla hostina na faře. Hostů ve 3. sálech 66.
Dne 7. dubna 1890, v pondělí velikonoční, posvěcen byl zvonek na Krušinách. Slavnost zdařilá, počasí krásné. Lidu množství veliké. (Obšírný popis viz v Jizeranu.)
Svatý Jan Křtitel má malé děti v nebi tuze rád. Chodí mezi nimi, hledá je a ptá se každého, co dělá jeho matička, jak se má atd. A ti malí andílkové tak rádi, ach tak rádi vypravují mu o svých matičkách! A svatý Jan, jak něco dobrého má, spěchá k andílkům a podílí je. To je pak radostí! Ale nejvíce těšívají se na dobu, když třešně a jahody dozrávají. Jak se začnou červenat, chodí svatý Jan po nebi a rozdává andílkům tyto lahůdky se slovy: „To ti tvá matička posílá.“ Ach, jak dobré, jak sladké jsou ty třešně, jahody od matičky! Proto každá hodná matka, jíž malé dítko zemřelo a která má pak v nebi andělíčka, do sv. Jana Křtitele třešní a jahod ani se nedotkne. Připravila by tak svého andílka v nebi o tuto lahůdku. Ale lidé jsou lidé. Některá matka se zapomene, jí třešně a jahody, svatý Jan se zarmoutí, rozdává ovoce, a když přijde k andílkovi, jehož matka do sv. Jana Křtitele se nezdržel a třešní a jahod si dopřála, říkává: „Tvá matka byla mlsná, snědla ti je, nedostaneš nic!“ Tu andílek smutně s prázdnou odchází a líto mu je, že vlastní matka na něj zapomněla!
Teprve po svatém Janu Křtiteli mohou matky, které andělíčka v nebi mají, třešně a jahody jísti.
Tuto krásnou pověst vypravovala mi dnes, 27. května, paní Demuthová, řkouc, že ona i její matka z té příčiny do svaté Jana Křtitele nikdy třešní ani jako nepožívají.
Dne 20. července 1890 měla školní mládež výlet do lesa páně Benešova v dole nemyslovickém. Popis viz v „Pamětní knize školní“.
V neděli dne 17. srpna 1890 měl hospodářský spolek pro okolí všelidské schůze na Šmerhově. Ke 3. hodině odpolední sešlo se asi 40 dám a tolikéž pánů, jež uvítal místopředseda, pan František Lexa z Kadlína.
Po volbě předsedy (Fr. Lexa) a jednatele (Cyr. Papoušek) přednášel pan Kavka, asistent z Prahy o zemské výstavě. Krásná a poučná byla to přednáška. Po něm přednáška slečny Boh. Sokolové z Prahy o „ženské otázce“. Forma pěkná, jádro frásovité.
Dne 10. srpna 1890 přistěhoval se z Mladé Boleslavi do Bezna kaplan, pan Václav Půlpán.
Dne 20. října 1890 v pondělí o posvícení hrála na Šmerhově na našem jevišti společnost páně Vratislavova dvě veselohry : „Vdovec“ od Tyla a „Černý Petr“ od Grönera.
Dne 22. října 1890 padal první sníh. Zima tuhá, ve školách počalo se topiti.
Dne 6. prosince 1890 rozsvítily se poprvé svítilny v obci. Koupeno jich 11 po 12 zlatých.
V neděli, 11. ledna 1891, měl mladoboleslavský hospodářský spolek schůzi na Šmerhově. Sál byl naplněn. O půl 4. hodině odpolední přijeli pánové: Hevera, Šámal, ředitela profesor Nebovídský. Pan Hevera přednášel o „nuceném pojišťování“. Přednáška vzorná.
V neděli, dne 1. února 1891, zemřel vrchní správce dvorů bezenského panství, pan Ferdinand Vaněk. Člověk postavy mohutné, pln života, svobodný, věku asi 50 let. Lidu dělnického i rolnictva nebyl veliký příznivec.
Dne 15. února 1891 konala se volba dvou voličů. Sešlo se 20 občanů. Staročeši, pan J. Sedláček a pan V. Svačina obdrželi 10 hlasů. Mladočeši, pan Antonín Beneš a pan František Pecháček 7 hlasů. Aňť nebyla docílena nadpoloviční většina, zvoleni dne 17. února téhož roku při užší volbě Staročeši výše uvedení.
Dne 28. února 1891 odstěhoval se z Bezna do Mladé Boleslavi podučitel, pan Karel Böhm. Do Bezna přišel 1. září 1888. Byl pilným a dovedným učitelem. V obci provedl s ochotníky několik divadelních představení. Byl též jednatelem spolku „Svatý Václav“. Na jeho místo zatímně ustanovena byla slečna Josefa Trakalová.
Dne 15. března 1891 přistěhoval se do Bezna nový vrchní správce, pan František Kubr. Dne 20. března téhož roku šlo obecní zastupitelstvo do dvora jemu se představit!!!
V pátek dne 16. dubna 1891 po 9. hodině večerní vyhořela vdově Jiřinské č. 43 stodola. Bylo založeno. Neštěstí potkalo jedině chudinu. Domkař Kočí, kominík a Kálecký měli ve stodole vozy a jiní opět jetel a slámu. Přišli o všecko.
Od počátku založení „Ústřední Matice školské“ odváděl jsem každého roku 40 i 60 zlatých odboru v Mladé Boleslavi. Bývalo Bezno ve seznamu příspěvků vždy na třetím neb 4. místě v celém okresu. Když mi od výboru pražského dopsáno bylo, zda – li by se nedal v Bezně odbor zřídit, ihned jsem odepsal kladně. Stanovy se schválily a dne 19. dubna 1891 byla ve škole prvá ustavující schůze. Sešlo se nás 8. Za předsedu zvolen byl jsem já, za jednatele pan Šafr a za pokladníka pan Antonín Beneš. Mámeť nyní v Bezně čtyři spolky: „Cyrillská jednota“, hasičský spolek, „Svatý Václav“ a „Obor Ústřední Matice školské.“
Počasí bylo po celý duben velmi sychravé. Teprve ku konci měsíce dubna mohlo se v poli pracovati. Dne 1. května 1891 byl první teplý jarní den. Však ovocné stromoví jest posud úplně holé, nerozvité.
V sobotu dne 2. května 1891 odešlo z Bezna jako každoročně procesí do Staré Boleslavi. Dne 3. května téhož roku v neděli po ranní mši sv. šel rolník, Josef Šípek z č. 5 „vykuřovat“ včely do svého vůlníku na zahradě. Vykuřoval, vykuřoval, až suchý úl stál v jednom plameni. Zvoníci, čekající na věži na desátou hodinu, dají se do šturmování, trubka hasičská ozývá se po obci, lid se sbíhá, Šípka to náramně dopaluje, všemu světu laje – ale v několika minutách udělala konev vody všemu nebezpečí konec. Toho samého dne ke 2. hodině odpolední stála v ohni stodola hajného Kubáta u „Křemy“ Tu bylo již větší nebezpečí. Domácí hasiči byli hned u ohně, a za chvíli přijeli hasiči ze Sovinek, Všelis a Nemyslovic. Oheň omezen byl pouze na tuto stodolu. O vzniku ohně dalšího toho se neví. Po 4. hodině téhož dne vrátili se poutníci ze Staré Boleslavi.
Dne 26. června 1891 o 6.hodině odpolední vyhořely v Hájku kravíny. Oheň povstal neopatrností při skládání suchého jetele.
Jest tomu již 25 lét, co v Bezně silné krupobití bylo. Od roku 1866 do roku 1891 . Kroupy zde napadaly tak, aby škodu značnější na úrodě byly způsobily.
Ve středu, dne 1. července, o půl šesté hodiny odpolední zastižena byla krajina naše strašným krupobitím. Kroupy u velikosti vejce slepičího sypaly se s deštěm po celou čtvrť hodinu. Okna rozbila – ve škole 17, na faře 80, ve dvoře 200 tabulí, řípa rozsekána a žita silně potlučena. Ještě hrozněji vypadalo to v Chotětově, když kroupy jako kusy ledu padaly. Sklapce, Jaroslava Dubského, jedoucího z pole, kroupy omráčily, takže dlouho byl bez sebe. Jiné osoby – a také i u nás v Bezně, tak byly zraněny, že se až roznemohly. Husy, kachny na kalu i v Chotětově pobyty, taška na střechách roztlučeny, po oknách ani památky.
A sotva krupobití přestalo, shořela téhož dne v Sovinkách panu Polívkovi chalupa.
V roce 1881 počítalo se v Bezně 133 čísel. Letošního roku 1891, jest jich již 140. Nejprve přistavovaly se domky vedle silnice k Chotětovu za sv. Vojtěchem. Lonského roku vystavěl si starosta obce, pan František Beneš, krásnou budovu za novým hřbitovem. Letošního roku krášlí Bezno úhledný, nově vystavěný statek pana Antonína Pecháčka, č. 11.
Popis „Výletu školních dítek (87) na výstavu zemskou dne 10. srpna 1891a „Uvítání Jeho Veličenstva
na stanici chotětovské dne 1. října. Viz v „Pamětní knize školní“.
Žně byly deštivé. Teprve ku konci srpna braly se pšenice a ječmeny domů. Úroda prostřední. Za to
ovoce urodilo se letos v míře nevídané. Jak bylo léto chladné, deštivé, tak měsíce září a říjen byly nad
obyčej teplé. Řípa pěkně se dobývala. Dne 28. října nastalo počasí chladnější, ve školách počalo se
topiti. Dne 10. listopadu padal první sníh.
Ve středu, dne 9. prosince 1891, byla socha svatého Jana Nepomuckého „jeřábem sňata. Dá se jí
nový,pevný podstavec. Na opravu sochy této určil obecní výbor 50 zlatých. Opravu tuto provádí
starosta obce a stavitel pan František Beneš
Místo darů štědrovečerních složili ve prospěch chudiny kupci: Marie Demuthová – 5 zlatých, Marie Thámová – 5 zlatých, Kateřina Novotná – 5 zlatých. V Sovinkách paní Ter. Hradecká – 5 zlatých. Za tyto peníze dostaly na štědrý den 43 rodiny po 1 m. centu hnědého uhlí.
Dne 10. srpna 1890 dostal se k nám za kaplana pan Václav Půlpán. Byl kaplanem v Mladé Boleslavi. Dnes, dne 29. prosince 1891 odstěhoval se do Mělníka, když se stal katechetou. Bylť velebný pán tento vzorným knězem, ve škole výtečným katecheou a v obci milým společníkem. Všechen lid odchodu jeho litoval.
Dne 6. ledna 1892, ve středu na den Tří svatých králů, hrálo se v Doubravičce ponejprv divadlo. . Nejvýtečnější ochotníci našeho divadla: pan Josef Kašpárek, pan Antonín Jíra a slečna Kateřina Lexová. Všichni z Doubravičky sehráli v ten den ve své rodné vísce veselohru. „Byt pro svobodného pána“ a k ní přidali deklamace „Kdo má pravdu?“ a „Ženám českým“. Obecenstva z okolí bylo četné, hra se zdařila a výnos 40 zlatých věnován na zakoupení náčiní hasičského.
Dne 14. února 1892 sehráli naši ochotníci tříaktovou veselohru „Sláva hasičům“. Hra se zdařila. Vybralo se 51 zlatých. Čistý výnos 30 zlatých 53 krejcarů věnován spolku „Svatého Václava“.
Ve hře účinkovali: pan František Pecháček z Bezna, Josef Kočí též odtud a pan Antonín Jíra a pan Josef Kašpárek z Doubravičky. Slečny: Josefa Horčicová, Marie Kočová a Marie Novotná, všechny z Bezna. S námi hrál a ku zdaru představení velice přispěl pan Jan Hrdlička z Nových Benátek. Hrál úlohu „Mrože“ a po divadle přednesl výtečně komický výstup „Dva zlaté.“
„Na svatého Řehoře každý sedlák šelma, která neoře!“ Jděte a orejte dnes, dne 12. března! Včera sypal se sníh od rána do večera a též po celou noc. Sněhu na polích na půl metru vysoko, příkopy a úvozy jedna sněhová rovina!
Dne 6. března 1892 byli do výboru obecního zvoleni tito pánové:
Ve III. sboru – František Beneš, Václav Beneš, truhlář a František Pecháček a Václav Vondráček, kolář.
Ve II. sboru – Václav Svačina, strojník. Josef Šípek, Josef Růžička a Jan Bín.
V I. sboru – Jan Projsa, Antonín Beneš, Josef Borecký a Václav Haužvic.
Dne 13. března zvolen za starostu pan František Beneš.
V polovici dubna 1892 založen byl v chalupě pana Božiny v Sovinkách požář. Chlapec šel do do stodoly pro slámu, uviděl doutnající tam „lunt“ a konví vody jej uhasil
Dne 29. dubna téhož roku shořel domek pana Jindřicha Javůrka, sedláře v Sovinkách. O vzniku ohně se neví.
Dne 22. května téhož roku založeno bylo v chalupě paní Svobodové v Sovinkách. „Lunt“ opět uhašen.
Po celý měsíc květen 1892 opravuje se cesta od Šmerhova ke dvoru. Též socha svatého Jana Křtitele, jak v předu poznamenáno, a socha sv Norburgy opravena a okrášlena.
Hasiči naši koupili si druhou střikačku.
Dne 7. srpna 1892 zemřel zde pan Josef Sedláček, stavitel a rolník na odpočinku ve stáří 74 let. Stavělť nynější školní budovu.
V neděli, dne 14. srpna 1892, o 10. hodině večerní vyhořely domky pana Václava Horčice, č. 91 nedaleko Šmerhova bylo založeno.
Úroda na poli jest letos překrásná. Počasí příznivé. Ale stašné vedro panovalo od 10. až do 25. srpna. Dne 18. srpna ukazoval teploměr 36°.
Dne 19. září 1892 přistěhoval se do Bezna nový kaplan, pan Josef Komeda.
Dne 24. prosince 1892, na štědrý den, podělena byla školní mládež chudiny šatstvem a obuví. Osmi dětem dány střevíce (23 zlatých) a osmi látka na šatstvo (15 zlatých). Peníze tyto věnoval spolek „Svatý Václav“.
Dne 2. ledna 1893 zmizela z Bezna jedna památnost: budka mýtného! Již po pět roků vybíralo se v Bezně mýto. Budka stála naproti hostince u farské zahrady. Mýta okresní jsou zrušena a dnes budka mýtného odstraněna. Mýto měla najmuto paní Krouská z Dolního Krnska. Mýto vybíral dělník Cerha.
Dne 23. ledna 1893 přistěhovala se do Bezna divadelní společnost páně Jelínkova. Hrálať na Šmerhově dne 24. ledna „Václav Hrobčický z Hrobčic“, dne 28. „Praha je Praha“, 29. „Čest“ a dne 31. ledna „Sedm havranů“. V únoru pak hrála 15krát. Dne 16. února 1893 odstěhovala se do Velvar.
Dne 20. března 1893 v pondělí vysázely se po obci kaštany a agáty.
Naproti škole „v koutě“ jest statek pana Antonína Beneše, č. 59. Poněvadž jest Benešů v Bezně více, říká se panu Antonínu Benešovi „Kouteckej“. Na lomenici tohoto statku jest tento nápis: „?“
V tomto statku žila po dvě století rodina Moudříkova. Nedaloko statku v zahradě jest stodola a v ní v severním rohu jest ve zdi kámen rudý a na něm letopočet 1723 a písmena V. M., totiž Václav Moudřík. Z této rodiny žije v Bezně podnes Václav Moudřík, krejčí, v domku za sochou svatého Vojtěcha. (Viz strana 188)
Na počátku nynějšího století žil tu Moudřík, který měl jedinou dceru Marii. Jednou jel z lesa se dřívím a byv na cestě raněn mrtvicí skonal. Manželka Moudříkova hospodařila pak na statku s dcerou Marií.
Marie měla ve mlýně zámostském bratrance svobodného, Krouského. Když u něho nějaký čas hospodařila, seznámila se s ním a konečně přistěhovali se oba k matce do Bezna. Krouský, mlynář, byl mladík hezký, vzdělaný. Říkali mu všechno „mlynář Moudříkův“. Ale lidé o něm povídali, že prý „nemá všech pět pohromadě“. Často sebral všechny peníze a v Praze je prohýřil. Tak jednomu sklepníkovi dal prý diškreci – zlaté hodinky se zlatým řetízkem. Jindy opět uvázal veverce v lese stříbrné hodinky okolo krku a veverku pustil!
Povídalo se, že si Krouský Marii vezme. Ale než se to stalo, stala se Marie těhotnou. Bylo to v roce 1842, byl pondělek masopustní. Krouský ráno ustojil se a chtěl jít do Sušna na masopůst k muzice. Marie mu bránila. Krouský jde na komoru, zavře za sebou dvéře, vezme flintu a jednou ranou učiní životu svému konec.
Po této události v brzku narodila se Marii dceruška, taktéž jménem Marie. Moudříková pojmula pak za manžela Václava Šubrta z Nemyslovic. Moudříková, nyní paní Šubrtová vládla ve statku sama. Ale Šubrt si tam přece něco nahospodařil, koupil si od Hendrycha chalupa s 28 korci č. 54.
Když dcera Marie dospěla, vzala si pana Karla Lásku a po jeho smrti, pana Antonína Beneše. (V roce 1883 vysázel pan Beneš jižní část své krásné a v Bezně největší zahrady novými řadami stromů. V této zahradě zachovala se podnes jediná v Bezně „sušírna“.)
Dne 10. dubna 1893 odstěhovala se z Bezna židovská rodina Oplatková do Vídně. Žila v Bezně v čísle 116 přes 200 lét, stála „pod ochranou vrchnosti“ a prodávala v „židovně“ kořalku. Až do času prodeje panství, roku 1881, užívala od vrchnosti nějaké pole. Po prodeji pole se jí vzalo a Oplátek odstěhoval se z židovny do č. 100, kdež kořalku a tabák prodával. V „židovně“ nyní bydlí dělníci ze dvora.
Již po 6 neděl trvá veliké sucho a studeno. Dne 3. května večer oteplilo se a pršelo. Dne 6. května, v sobotu, začal se sníh trousiti a na to v noci na den 7. května napadlo sněhu tolik, že byla krajina celá bílá. Stromy kvetou, žita metají, sněhu na dva palce leží po celou noc až do poledne druhého dne. Včera, v sobotu, šlo od nás procesí do Staré Boleslavi. Mělo špatnou cestu.
Asi okolo roku 1820 vystavěl si panský cihlář Lajbner v nynějším lomě nad dolem, „Lazkov“ zvaném, pec a v ní pálil z okolního pískovce vápno. Pec ta stála v jižním koutě lomu. Jsou tu posud po ní zbytky, kusy cihel a tašek. Vápno prodávalo se na korce. Dříví bylo v okolních panských lesích hojnost. Pálení mnoho nestálo. Okolo roku 1830 zatopil cihlář v peci více, než patřilo a střecha shořela, bylo konec pálení vápna u Bezna. Podnes říká tamějším pozemkům „u vápenné pece“.
V tomto lomě jest výborný kámen, kvarc. Náš kostel, fara, zámek i škola jsou z toho kamene zbudovány.
V roce 1820 byl majitelem Šmerhova František Mráz, řemesla puškář. Byl výborný zpěvák, na kůru zpíval Tenor a v roce 1836 složil a tiskem vydal dvě písně o „blahoslavenné Panně Marii“. První začíná: „City svaté srdce naplňujte vroucností“, druhá: „Králi s trůnu otče svatý“. První má 14, druhá 16 veršů. Formát osmerka a u každé podpis: „Od Františka Mráze z Bezna“.
Jeho syn též František, narozen v roce 1826 studoval na středních školách pražských a živil se velmi mužně soukromým vyučováním, zpěvem v chrámu svatého Víta a hudbou. Technická studia odbyl si v Praze a ve Vídni. Načež vstoupil jako stavební praktikant do státní služby. Svou zručností a důvtipem upoutal k sobě pozornost známého podnikatele staveb Schönerera, který jej přijal za měřiče. Mráz provedl vyměřování několika železných drah v Uhrách, v Haliči a Sedmihradsku, byl zejména účasten při stavbě dráhy přes Semering a dostal se později do Prahy jako přednosta dopravních oddělení státní dráhy. Po delší době služební přestoupil k Tisské dráze, stal se generálním inspektorem a ředitelem české západní dráhy, přestoupil v roce 1872 k dráze pražsko – duchovské, kde byl jmenován generálním ředitelem.
Pro své zásluhy vyznamenán byl v roce 1866 rytířským křížem řádu Františka Josefa a saským řádem Albrechtovým . Zemřel po třídenní nemoce v Praze dne 7. dubna 1881 v 65. roce věku svého. Požíval v nejširších kruzích všeobecné úcty i vážnosti, a osvědčil se nejednou jako upřímný a rozhodný vlastenec.
Zůstal po něm z prvního manželství syn, František, vrchní inženýr a z druhého manželství dceruška.
František Mráz, puškář, měl také dvě dcery, jedna vzala si Josefa Mikuláše, který Šmerhov ujmul. Dcera po zemřelém Mikulášovi pojmula za manžela Václava Líbecajta, výtečného houslistu. Líbecajt v brzku pronajal Šmerhov několika hostinským a po jeho smrti koupil jej Jan Novotný z Kluček. Novotný opravil Šmerhov znamenitě a zřídil v něm i krám kupecký. Nyní drží Šmerhov vdova po Janu Novotném, Kateřina
Na konci minulého století žil v Malé Doubravici „slepý mládenec“ Josef Kašpárek. Vypravují o něm pamětníci, že míval neobyčejnou paměť, sebedelší kázání tak si pamatoval, že přiseď domů slovo od slova je diktoval. Složil a dal v osmerce vytisknout (6 listů) následující píseň: „Píseň o pravém pokání“. Vybrána z kázání v čas milostivého léta roku 1795 v farním chrámu Páně bezenském. Složil ji věrný poddaný Jeho hraběcí Escellencí, Vysoce Urozeného Pána Pana Františka Josefa sv. římské Říše, Hraběte Pachty, svobodného Pána z Raihoffnu, Jeho cís. král. Milosti skutečné Rady, Pána na Jabloni. Valtinově a Ládně. Na Velikém Bezně, Velkých Horkách atd.
Josef Kašpárek, mládenec zraku zbavený, rozený a bydlící v Malé Doubravici, jenž tuto svou chatrnou práci teď vytištěnou obětuje ke dni 12. měsíce srpna, léta 1798, v kterýž den k nevypravitelné radosti zvlášť všech svých poddaných Jeho. Escellencí dotčený milostivý Pán Pan hrabě již devátý rok svého věku počíná.
Vytištěno léta 1789. Zpívá se jako: „Kdo má uši k slyšení, slyš, hlasitě volá Pán Ježíš..“
Píseň o pokání – Na počátku svých kázání vzbuzoval Pán ku pokání atd. (2 verše 6-ti řádkové)
I. K Bohu jak jsi se choval – 3 verše 6-ti řádkové
II. Jak s bližním svým – 2 verše 6-ti řádkové
III. Jak k sobě – 8 veršů
Lítost – 3 verše
Úmysl – 1 verš
Odpuštění hříchů – 8 veršů
O svátosti oltářní - 11 veršů
Na ukázku jeden verš celý:
„Bratří, sestry, zdaž upřímně
bývali jste bez nepřízně
živi v svatém pokoji?
Mládenci i panny hodné,
schůzky i řeči hanebné
duše – le se vždy bojí?“
Jan Bubák, narozen na počátku nynějšího století v Malé Doubravici, byl chudých rodičů syn a z mládí stále na vojně. Když si vojnu odbyl, navrátil se domů a bydlel v podruží v rozličných domkách.
Zvláštní zálibu a zručnost měl ve vyřezávání všelikých nástrojů. Míval jen „střemskou kudlu“ v ruce, ale těm krásným vyřezávaným ornamentům musel se každý podiviti. Dělal hrábě, roubíky, cepy, kořenky, slánky, sháňky na obilí (štrejcholce) atd. Kořenky, slánky a sháňky ozdoboval umělou prací. U Lexů v Doubravici mají od něho kořenku s letopočtem 1834. Od paní Benešové z Bezna č. 57 dostal jsem pro museum kořenku s letopočtem 1827. Sháňku darovall mi pan Demut.
U nás v Bezně máme (1893) podobného samouka, řezbáře. U lékaře, pana doktora Ledvinky, slouží kočí, jménem Josef Kočí, a ten ve vyřezávání i samého Bubáka předčí.
Z mládí pásl ovce a tu z dlouhé chvíle bavil se řezbářstvím. Paní Horákové, č. 4, vyřezal několik „hůlek ke květinám“ a to velmi dovedně.
Vdova Bártová v čísle 10 měla dva syny. Starší Josef měl dne 24. května 1893 oddavky ve Vtelně Mělnickém a mladší Václav, na smrt nemocen byl s matkou doma. Jeho sestra nechtěla od něho na svadbu jíti, ale on ji pobízel : „Vyprovoď jako drůžička bratra Josefa a pozejtří vyprovodíš mne!“ Sestra odjela. Když ve Vtelně po oddavkách vše při hostině bylo, zemřel Václav okolo 5. hodiny. Hned běžel posel do Vtelna, veselí přerušeno a vše přijelo k mrtvole milovaného bratra. Třetího dne šla sestra zase za drůžičku!
Na straně druhé této kroniky uvedeno jest číslo domu 23. a pod ním jméno Dvorský. O tomto gruntě stůjž zde toto: Býval to statek a v něm bydlela přes dvě stě lét rodina Projsova. V roce 1737 uvádí se Matěj Projsa, konšel, roku 1773 Jan Projsa, rychtář, roku 1813 Vincenc Projsa, rychtář. Poslední potomek, dcera Marie pojmula za manžela Jana Dvorského z Čelakovic. Po smrti paní Dvorské v roce 1870 prodán byl statek ten doktoru Wurzlovi z Mladé Boleslavi. Ten pole rozparceloval a stavení a část polí koupil pan Václav Haužvic a konečně po roce 1881 koupil vše velkostatek. Stavení staré, dřevěné se zbořilo, nechala se stát pouze světnička, velká a krásná zahrada se zorala a ve světnici uhostili se pak dělníci ze dvora. Kde jindy žila zámožná a vážená rodina, tam jest nyní chudina. Statek jeden z Bezna zmizel!
Dne 30. srpna 1893 odstěhoval se z Bezna učitel pan Igor Šáfr do Strenic. Dne 1. září téhož roku, přistěhovala se do Bezna učitelka, slečna Anna Altmanová. Podučitel pan Štěpán Vacke jmenován učitelem na škole zdejší.
Jaro bylo velmi suché, žně deštivé, ale úroda v okolí obstojná, jmenovitě ovoce urodilo se tolik, že není pamětníka takové úrody. Ještě na „dušičky“ byly sem a tam švestky na stromech. Podzim krásný, vláhy i tepla dosti.
Dnes, dne 18. března 1894, byla pravá „květná neděle“. Sněhu všady plno i na poli
Stvořiteli mocný, dej národu mému
Jako té přírodě krásy jara žíti.
Posilň jej v naději, zabraň losu zlému –
Popřej věrným Čechům dlouhé šťastné žití.
Václav Vaňek v Národní škole, roku 1867
Dne 10. února 1894 sešel se v Mladé Boleslavi „Komenský“, aby oslavil jednoho z nejhorlivějších členů svých, kterýž věrně sloužil již matce jeho „Poradám učitelským“. I byla to slavná matka slavného syna, která již od roku 1848 měla ve své mlejnici statečné sekerníky. Nebyla to tedy oslava větve koruny člena svého, když byl dokonán čtyřicet let práce a boje pod korouhví Komenského, udělivši mu skvostný diplom čestného členství. Ne pánu nějakému, patronu nebo protektoru mocnému učiněna jest tato pocta, nýbrž spolubratr, a je to více srdce i těch, kdož dávali, i toho, kdož přijímal, v plamen jeden na oltáři obětném. Tedy líbila se Bohu oběť ta.
Václav Vaněk, řídící učitel v Bezně, jest vzácný samorostlý typ českého učitele, vyzkoušený palčivými plameny strádání, protivenství a utrpení, pravý israelský, v němž lstí není, povolaný dělník na roli školské. (Jan, 1, 48). Vstupte do jeho školy a naleznete ji vzdělanou rukou mistra. Na chodbách i v učebnách shlédnete diagramy a všeliké pmůcky učebné, ale ne odjinud okoukané, nýbrž původní, jak je pátravý duch jeho sám vytvořil. A není to pouhá paráda na odiv, nýbrž samé věci praktické. Za vystavené pomůcky učebné na jubilejní výstavě obdržel diplom. Jako obráží se duch jeho v těchto vnějších předmětech, tak i v jeho žácích, kteří upjati jsou, ale i těch, kteří z ní již vyšli a posílají zase děti své do školy. Máť pak Vaněk ještě jiný klíč k srdcím své obce. Vejděte do chámu bezenského a uvidíte div. Já jsem v takovém chrámě ještě nikdy nebyl. Všecka obec zpívá jako jedněmi ústy, přesně, velebně, se zbožnosti tak dojemnou, že by i atheista musil se zachvěti. Nikdo se ani neohlédne, nikdo se s místa svého nehne, dokud posvátná oběť není skončena. Dojat jsa, zdá se ti, jako by kněz u oltáře oblakem byl obklíčen. Ku každé částce mše svaté zpívá se jiný verš dle rytu gregorianského ze zpěvníku Vaňkova, jejž každý věřící má před sebou buď na lavici nebo stoje drží v rukou. K tomu slyšíš mistrný průvod varhan. To jest církevní koncert, jejž na každou neděli provozuje všechen lid. Slyšel jsem všeliké skladby krásně provedené na kůru v rozličných chrámech, ale takto zpívati všecken lid slyšel jsem jenom v Bezně.
Zburdoval však Vaněk v obci své ještě jiný chrám k ušlechitlé potěše občanstva, chrám Thalie, jehož byl alfou i omegou. Dílo takové vyžaduje nejen napjaté píle a bedlivosti ředitele, nýbrž nesmírné trpělivosti a velikého sebezapření při vrtochách a ješitnosti ochotníkův obého pohlaví. Čistý výtěžek připadal na pořizování a rozmáhání knihovny pro lid i pro mládež, nebo obrátil se k časovému právě účelu vlasteneckému. I s mládeží provozoval Vaněk divadla dětská. Co tu vedle ušlechtilé zábavy prospělo se obecnému dobru! Ale ten prospěch vzešel z lopotné Vaňkovy práce. Kdykoliv pak šlo o sbírky vlastenecké, byl tu zase jenom Vaněk, který je organisoval a sám byl sběratelem.
V Mladé Boleslavi jest krajské museum, jehož spoluzakladatelem jest Vaněk, odevzdav mu všecko, čeho po drahně let s velikou pílí a bedlivostí nasbíral, v čemž mnohé nálezy jsou velice vzácné. A co důležitých listin a starých knih vypátral a zachoval od zkázy.
Rozevři kterýkoliv ročník Řezáčovy „Školy života“ a v každém nalezneš Vaňka hojně zastoupeného. V této literární činnosti pokračoval pak v „Národní škole“, kdež zvláště jeho epigramy byly zdravým kořením, a v „Poslu z Budče“.
V „Jizeranu“ má svou rubriku pro kulturní historií Boleslavska. Dále přispívá do „Archeologických památek“ a do Lehnerova „Cyrilla“. O sobě vydal: „Popis okresu mlaoboleslavského“ u Urbánka roku 1877. „Sestero písní s průvodem piana“ u Zvikla v Mladé Boleslavi. „O reformě hudby chrámové“ u Knappa. Historické zprávy z Mladoboleslavska u Nešněry v Mladé Boleslavi. „Cyrill“, výbor písní chrámových, u Nešněry v Mladé Boleslavi, druhé opravené a rozmnožené vydání – 1893 Nejdůležitější však dílo, jež spisuje po celou dobu svého učitelování, jest „denník“, v němž věrně zaznamenává význačné události svého života, jehož styky ovšem dosahují daleko a široko. My pak jsme se toho života dotkli jenom v hlavních rysech.
Václav Vaněk narodil se 14. října 1833 ve Slatinách u Jičína. Ústav učitelský absolvoval v Hradci Králové rok1853. Téhož roku stal se podučitelem v Žerčicích okresu boleslavského, za půl léta obdržel výhodnější místo podučitelské v Dobrovici, kdež potrval do roku 1856. Potom dostal se za učitele na hlavní školu v Bělé u Bezděze. Roku 1860 stal se učitelem v Sudoměři, od roku 1867 jest řídícím učitelem v Bezně. Těší se vzácnému zdraví, tak že po všecken čas svého učitelování neobmeškal ani jediné hodiny vyučování. Přemnohé trampoty života nezmohly jeho humoru, jest pořád svěží a čilý jako mladík žijící v ideálu a pro ideál. Je tudíž podstatná naděje, že ještě dlouho spisovati bude svůj denník.
Psal V. Kredba
Snahou zdejšího sboru a zvlášť řídícího učitele pana Václava Vaňka uspořádána byla v obci naší národní výstavka. Otevřena byla dne 13. května a uzavřena byla dne 10. června. Z pěti přifařených osad sneseno bylo 600 předmětů, které v úhledném sále hostince „Šmerhova“ vyloženy byly. Souměrné a ladné seskupení vyložených věcí každého mile překvapilo. Navzdor nepříznivému počasí byla návštěva velice slušná. Výstavku navštívilo 700 osob dospělých a 300 školních dítek školy bezenské, všelisské, nemyslovické a strenické. Aby výstavka tato každému přístupnou býti mohl, sníženo bylo vstupné na 10 krejcarů. Hrubý příjem obnášel 91 zlatých 10 krejcarů a vydání 35 zlatých škola všeliská 16 zlatých a škola nemeslovická 8 zlatých. Pořadatelé i všickni, kdož ku zdaru výstavky této přispěli, zajisté jsou potěšeni z toho, že účelu, ku kterémuž výstavka zřízena byla, úplně se dosáhlo. Neb posloužilo se tím vzdělání lidu i mládeže a chudině poskytnuta podpora značná. Mnohé pak věci cenné, které na výstavce všeobecné se líbily, budou zaslány odboru pro uspořádání národopisné výstavy okresní v Mladé Boleslavi.
číslo předmět majitel poznámka
1. Skříň z tvrdého Pan Josef Havel V ní starý
dřeva vykládaná. ze Všelis, Cyril modrý plášť.
Na ní džbán s Papoušek ze
cínovým víkem, Všelis, škola Bezno.
žluva, hranostaj.
2. Skříň malovaná. Pan Cyril Papoušek z
Na ní ostříž, mořská Malých Všelis, škola
vlaštovka, cínový Bezno, Paní Zárubová
džbán, starý cylindr. ze Sovinek.
3. Kovaný kříž ze Václav Vaněk.
hřbitova bezenského.
4. Truhla malovaná. Na ní Pan Karel Čech ze Všelis,
kuše, kanonek z Bursy. Pan Hořák ze Sovinek,
Pan J. Kašpárek ze Sovinek.
5. Spracování hm. – Václav Vaněk
lamák, pořěračka,
drhlen, len.
6. Vrchlička s krach., Vaněk, A. Knotová z Borče.
vrchlička s krade.,
přeslice, nůžel.
7. Kolovrat. Paní Jiřinská z Bezna.
8. Truhla vykládaná. Paní Zárubová ze Sovinek,
Na ní přadeno lnu, Václav Vaněk.
vřeteno s přeslenem,
moták na něm pásmo,
cívka dřevěná.
9. Staré jezdecké boty. Václav Vaněk.
10. Houfnice z dob husit- Pan Herfort z Velkých Horek,
ských, partisán, pika Hrabě Novotný ze Sovinek,
z r. 1848, pika z r. Václav Vaněk,
1848, halapartna, Hradecký ze Sovinek,
starý prapor, pistole V. Horák z Nemyslovic,
na křes. kámen, pistole Pan Cyril Papoušek ze Všeils,
novější, srbský haužár Antonín Beneš z Bezna,
z roku 1719, partisán, Václav Vaněk,
partisán, píka z r. 1848, Václav Beneš,
píka, meč, pět starých Horák z Nemyslovic,
holí Václav Beneš
Havel
11. Starý ruční mlýnek Pan J. Čečka z Borče
(kameny ručního mlýna a Vaněk.
nalezeny v Liberci).
12. Čepce a fábory, čepce Paní Míčová z Bezna
vyšívané, holubičky, a Horčicová,
šněrovačky, šátky s Paní Khýnová ze Sovinek,
vyšívané bílé, fěrtoch Kašpárková z Nemyslovic,
bílý vyšívaný, karkulka, Zárubová ze Sovinek,
Spenzer Benešová, Haužvicová,
Kočová z Bezna
13. Ženský kabát, fěrtoch Paní Míčová, Paní Diehlová,
bílý, zábalka bílá, rukávy Horčicová, Kašpárková,
vyšívané bílé dvoje, dvě Khýnová, Gabriel, Herforková
vyšívané náprsničky, z Horek.
šátek čer. vyšívaný,
dva hedvábné fěrtochy.
14. Popelnice prvek starý, Vaněk, pan Hefrort z Horek,
kamenné mlaty a klíny, Pan Projsa, Šídlo Jan Syrový,
plíněné závaží, plíněné Pan Lokaj, Všelisy, Bezno, Pan
korály, pás bronzový, Haužvic ze Sovinek, Pan Václav
stříbrné šněrovadlo, Beneš, truhlář. Pan Antonín
bronzový prsten, rážky Beneš, Pan Kašpárek, Pan Josef
na dukáty, kamenné Říha, Pan Jan Novák, Paní
nástroje, šídlo, dláto, Průchová, Pan Horák, Pan Gabriel,
nůž, píšťala z jeleního Pan Herda, Paní Dichlová,
parohu, meč bronzový, Paní Benešová, paní Laughausová
bronzové jehlice a dlát, Paní Zárubová, Paní Štěpánová
šíp bronzový, náramek z Zamach, Paní Jiřinská, Pan
bronzový, řetízek, Bukovský z Horek, Paní Gabrielová,
náušnice bronzové, šíp Paní Horčicová, Pan Projsa.
železný, nádobí, talíře,
železná koule ze
švédských válek, nůžky,
klíčky, stará míra palec,
střevíc, sáh, zámek z
kaple sovinské, 5 starých
podkov, 6 zámků, zámek
od truhly, míra na koně,
kovová rukoveť níže neb
vidličky, přeska, 2 křesadla
mlýnek na kávu, dvě
kamenné liberky, hlava
Žižky, nádobí, 4 talíře,
3 konvice, cínová holba,
cínová slánka, kořenka,
dva opasky kožené, 5
talířů, 2 křížky, vása,
šálek s kafíčkem, mísa,
zrcadlo dřevěné,
shránka na dukáty, 2
roubíky, mísa, talíř, 2
sklenice, konvice na
kávu, skleněný pohár,
sklenice, 2 skleněné
hrnečky, konvice, hrníček,
talíř a míska a velká mísa,
staré obrázky z pouti
Staroboleslavské, obraz
sv. Ipolonie na skle,
Spasitel z vosku, dřevěná
dýmka, měšce na peníze.
15. 4 tabule peněz kovových, Václav Vaněk, Paní
2 tabule peněz starých Hrdličková z Bezna.
papírových.
16. Grudkovní kniha Pan Bín, Pan Míč, Pan
bezenská 1580, Pamá- Vaněk, Pan Horák
tní kniha statku Sovin- z Nemyslovic, Pan
ského, Gruntovní kniha Antonín Beneš, Pan
městyce Sovinek 1625, Václav Beneš, z č. 60,
Bible česká tištěná z r. škola Bezno, kostel Bezno,
1488, Bible Melantrichova, Strenice.
Historie židovská, 1592,
O stavu městském, 1602,
Historie od Paprarského
z roku 1602, Historie
Klatovská, Praseis
pietatis, 1786, Život
P. Fraut de Hieronymo
1723, Knihy Machabejské
1712, Evangelia, 1736,
Havlíčkovy Národní noviny
z roku 1848, Několik starých
dopisů, 10 sešitů písní,
5 psaných modlitebních knih,
6 starých knížek, na
odvádění daní, 20 listin
„Zápisy a smlouvy“, 30
obrazů z roku 1834,
5 malovaných obrázků na
papíře, Hlasy duchovenstva
ke korunování Ferdinanda,
Květy roč. 1836, První
svazek slovníku
Jungmannova, Krameriusovy
„Vlastenecké noviny“ ročník
1798, Kronika Mladoboles-
lavská od Novotného, Okres
Mladoboleslavský, Václav
Vaněk, Historické obrázky
z Boleslavska- Vaněk, O reformě
hudby chrámové – Vaněk,
Cyrillský zpěvník (II. vydání),
Dějiny Palackého nové
vydání, Modely všeho
hospodářského nářadí
pracoval Bohuslav Vlček,
Plečka pracoval, František
Mach , Tellurium, Zeměkoule,
Parní stroj, Model potápěcího
zvonu, želva, zmije, rak,
úkoly a kreslice 4 tříd školy
bezenské, sbírka nerostů
od Štáchy, Jak se psalo
a tisklo – Vaněk, Stará
škola, Slabikář, 1773,
abecední lístek, 10 starých
školních knih, Staré předpisy
1868, předpisy školy
bezenské, z roku 1869,
Předpisy školy kovánské
z roku 1854, Bílá kniha
školy strenické, Předpis
ze Strenic, 1825, Přání
k jmeninám v rámečku,
ze Srenic 1827, Zlatá
kniha bezenská z roku
1814, Staré početní knihy,
6 starých školních vysvěd-
čení, Slavíček Rajský –
kancionál, 1719 od
Božana, Kancionál český,
Dědictví sv. Václava
z roku 1697, Kancionál
svatojánský 2 díly, Hlas
varhan 2 díly, Přítel
mládeže 1 svazek, 1823,
3 staré metodní knížky.
17. Stůl ze starého zámku Vaněk, Pan Antonín Beneš,
bezenského na něm Pan Lexa z Doubravičky
stará skřínka důmyslně
sestavená. Na skřínce
„Umučení Páně“. Vedle –
řebříček květinový, 2
hůlky ke květinám,
2 kříže zhotoveno od
samouka Josefa Kočího
z Bezna.
18. Vykládaná truhla, Na ní Paní Kateřina Novotná,
pokladnička vykládaná, Paní Zárubová,
starý obraz na skle, 2 Pan Mendlík.
listy ze Galtáře.
19. Na stole 5 kabátů, Paní Dichlová, Paní
2 velké šátky, Zárubová.
1 šátek, 2 plachetky
vyšívané, 1 zástěra.
20. Kniha Městské právo, Slečna Černá, Paní
Modlitební knížka, Dichlová, Paní Zárubová.
Těžítko na máslo,
Roubík, Svícen, 3
talíře, 2 kořenky,
moták.
21. Stará malované truhla. Paní Novotná st.,
Na ní – Výsady městice Obec Sovinky
Sovinek.
22. Obyčejný kulatý Pan František Syrový,
stolek. Na něm – lesní v Hájku.
cínová mísa, měděný
hrnec, cínový dvoumáz,
cínový talíř, cínová mísa,
cínová konvice, koflík na
kávu, šněrovadlo stříbrné.
23. Vykládaný prádelník Pan František Syrový
z roku 1788. Na něm – lesní v Hájku.
Tylový šátek, křestní
vínek, modlitby psané,
instrukce psaná pro
lesního v Malé Doubravičce
z roku 1799, hodiny.
24. Zbraně – 5 kusů starých Pan František Syrový
zbraní.
25. Hudební nástroj – 2 Pan Hradecký, Pan Hořák,
fagoty a hoboj. Pan Hojsák.
26. Staročeský selský stůl. Pan Míč, Pan Horák
Na něm – První česká z Nemyslovic, Kostel
tištěná bible z roku 1488, Bezno, A. Kuslová
Rychtářské právo, z Borče, Pan Šípek
Palička ze Všelis, ze Všelis.
Vyznamenání rychtáře
Josefa Šípka ze Všelis
od Majit. Vyšehradské,
Matrika bezenská 1650.
27. Staré selské lavice. Pan Václav Šubrt z Bezna.
28. Tříhranná jarmárka. Pan Štros z Bezna,
Na ní – Kříž z hradu Pan Hefroft z Horek.
Bouzova, dřevěný,
vyřezávaný.
29. Stará židlice. Pan Václav Beneš.
30. Velké staré prací Pan Václav Šubrt.
hodiny ze Šumavy.
31. Nebesa. Na nich – Pan Štros z Bezna, Visí na nebesích
záclony vyšívané 4. J. Macháček ze Sov., tato záclona 145
Ve vnitřku dvoje modré Paní Zárubová ze Sov., let stará, 18-ti
peřiny. Paní Filipová letá dívka na ní
z Doubravice, Paní 3 roky pracovala.
Diehlová, Pan Macháček,
šafář.
32. „Smrt“. Staronárodní Vaněk.
obyčej. Dle sutečnosti
zhotovila rodina pana
Karla Šmelhause
v Horkách nad Jizerou.
33. Dětské hračky.
34. Číselník. Vaněk. Pomůcky.
35. Čtenář. Vaněk. Pomůcky.
36. Ženská ruční práce
žákyň školy bezenksé.
37. Vykládaná almara. Paní Zárubová ze Sovinek,
Na ní – tetřev, sova Škola Bezno
ušatá, kuna.
38. Starý pluh. Pan Horák z Nemyslovic.
39. Forma na oplatky Paní Horáková z Bezna.
z roku 1550.
40. Staré míry na obilí. Pan Antonín Beneš, Pan
Čtvrlce, věrtel Lexa z Doubravičky.
z jednoho lubu, 1789.
Mázlík, měřice na ní
... uměle pracované.
41. Obraz lnu. Škola Horky.
42. Palice na vytahování Paní Benešová.
bílých čepců.
43. Svatebí střevíce. Paní Filipová z Doubravice.
44. Zrcadlo. Pan Karel Čech ze Všelis.
45. Zrcadlo s malbou Pan František Klín ze Sovinek.
na skle.
46. Obraz na písku Zimní Paní Hrdličková.
krajina.
47. Obraz na písku Zimní
krajina. Paní Hrdličková.
48. Císařova choť cís. Pan Svačina z Bezna
Leopolda.
49. Císař Leopold. Pan Svačina z Bezna
50. Ježíš Kristus. Paní Diehlová.
51. Svatá Kateřina. Paní Diehlová.
52. Bulla papežská Pan Mendlík z Krnska.
z roku 1773.
53. Podobizna Josefa Paní Jiřinská
Jiřinského, ul. Bezno.
54. Hlava Spasitelova. Pan Komeda. S reliquiemi.
55. Dva listy z kancionálu Pan Mendlík z Krnska.
s iniciálkami.
56. Podobizna paní Paní Jiřinská.
Jiřinské (kroj).
57. Sterooskop. Pan Komeda.
58. Nůž lovecký. Pan Syrový, lesní.
59. Stará dýmka. Pan Syrový, lesní.
60. List za vyučenou
myslivci. -,,-
61. Srnčí parůžky. -,,-
62. Obraz na písku
„jelen“.
63. Parohy jelení. -,,-
64. Vysvědčení za -,,-
vyučenou myslivci.
65. Růžek na prch. -,,-
66. Nůž lovecký. -,,-
67. Vysvědčení za vyučenou
myslivci.
68. Srnčí parůžky. -,,-
69. Obraz sv. Jana
Nepomuckého. Pan Václav Beneš.
70. Obraz na skle sv.
Floriana.
71. Obraz na skle sv.
Anny.
72. Staré dřevěné hodiny. Pan Hořák ze Sovinek.
73. Dva slaměné košíky. Pan Lesca, Pan Beneš.
74. Rohatina. Na ní –
4 talíře a staré knihy.
75. Sv. Josef. Staré obraz Paní Dichlová
na skle.
76. Panna Marie Pani Dichlová
77. Obraz na skle. Dva Sl. Kateřina Sezová
andělé se svátostí z Doubravičky.
oltářní.
78. Svatá Anna. -,,-
79. Sv. Florian. Václav Beneš.
80. Stará malovaná postel. Pan Lesaca Doubravice.
81. Velký malovaný obraz, Fara Bezno.
František hrabě Pachta
Rájova, stavitel kostela,
fary a zámku.
82. Plán školy všeliské. Škola Všelisy.
83. Velký malovaný obraz Fara Bezno.
choti Františka Pachty.
84. Obraz na skle „Sv. Pan Just z Nemyslovic
Václav“.
85. Hořící mlýny Pan Žert ze Sovinek.
staroměstské roku
1848.
86. Bouře svatodušní -,,-
87. v Praze v roce 1848.
Pod stolem č. 14. Václav Vaněk.
Stará pokladnička
dřevěná, dva železné
svícny.
88. Dvě vykuřovadla Václav Vaněk. Slaměná tuba.
na včely. Grafitová Paní Novotná.
baňka. Stará svítilna.
Dvě lampy olejové.
4 kachlíky ze starých
kamen. 2 ceďáky.
Popis dohotoven dne 2. června 1894.
Psal Václav Vaněk mladší, učitel z Horek.
Diktoval Václav Vaněk starší, učitel z Bezna.
(Psáno dne 10. srpna 1894)
„Národopisná výstavka“ měla konati se v Mladé Boleslavi na počátku prázdnin roku 1894. I byli jsme výborem mladoboleslavským vyzváni, abychom věci sebrané do konce dubna do Boleslavi odeslali. I dám se na počátku měsíce dubna do práce: chlapci snášejí mi věci s loubě, z kabinetu dolů do pokoje. I shledal jsem, že pokoj téměř plný, věcí cenných značné množství. I napadlo mi, abychom se my, kteří v Bezně a v okolí věci cenné máme, spojili, věci pak ještě ve farní osadě sbírali a o příštích svátcích svatodušních na Šmerhově „výstavku“ uspořádali. V neděli dne 8. dubna jdu po Bezně, po Sovinkách, do Hájku, do Horek u Strenic a zmiňuji se o svém úmyslu. Všady souhlas a pomoc přislíbena.
Jakmile se rozneslo po farní osadě, že se chystá výstavka doma v Bezně, neobyčejný zájem pro ni nastal všady. Každý rád půjčil věci, když věděl, že to půjčuje domácímu podniku a užitek že vyplyne z toho největší domova.
Nejhlavnější podporu ve sbírání věcí mi byli: velebný pán Josef Komeda, Kaplan, paní důchodní M. Diechlová a pan František Syrový, lesník v Hájku, pan V. Čtyroký, řidící učitel ve Všelisích.
Ve středu dne 25. dubna jdu do Mladé Boleslavi, abych tamějšímu výboru pro národopisnou výstavu sdělil úmysl můj. Pan O. Slavík, předseda, úmysl ten schvaloval. Ale paní Hoblová, choť profesora Antonína Hobla, pravila: „Správa, že míníte uspořádati v Bezně výstavku, byla zde nemile přijata. Zdá se nám, že by vaše výstavka byla na újmu výstavě boleslavské.“
Dne 29. dubna obdržel jsem přípis od výboru boleslavského, v němž jsem žádán, abych od „výstavka“ v Bezně upustil. Podepsáni jsou: Antonín Hobl, František Bareš a profesor Neckář. Předseda O. Slavík nepodepsal se.
Dne 30. dubna odepsal jsem, že od výstavky upustiti nemohu. (Přípisy oba jsou v mém XI. denníku).
Dne 3. května zadáno okresním hejtmanství o povolení výstavky.
Dne 4. května rozesláno 100 exemplářů plakátů po vůkolních obcích. (Vstupné do výstavky, 10 krejcarů. Dětem školním vstup zadarmo.)
V neděli ráno dne 6. května přišel ke mně mladík Bukovský a sděluje mi, že u nich mají v čísle 107 vykládanou truhlu, abch se přišel na ni podívat, jestli by se do výstavky hodila. Téhož dne v poledne jdu tam, matka Bukovská stojí u kamen a náramně syna hubuje, že mi chce truhlu ukazovat. Pozoroval jsem na ní velikou, neoprávněnou rozčilenost a zmatenost. Truhla nebyla k potřebě. Večer byla na Šmerhově ještě muzika a za týden měla býti otevřena výstavka.
U Bukovských otec a matka sami doma. O půl noci matka vstane, rozsvítí, udělá křídou na stole kruh a do něho napíše: „Hledejte mně ve studni.“. Jde ke studni před okny a učiní životu svému konec. Bukovský se probudí, ženu pohřeší, čte na stole nápis, jde ke studni a pomocí lidu mrtvolu vytáhne. Choromyslnost byla skutku toho příčinou.
Otevření výstavky určeno bylo na neděli svatodušní na den 13. května. Jak již praveno, byla v neděli 6. května na Šmerhově taneční zábava. Ku snesení a sestavení věcí zbýval ným tudy pouze jeden týden. V pondělí, 7. května, dal se sál na Šmerhově vymýti a v úterý se po školním vyučování začali jsem na Šmerhov věci snášeti. Chlapci, školáci, zastávali po celý týden velmi horlivě místa „bezplatných“ nosičů! Ku pomoci byl zjednán na celý týden pan Josef Hořák, mistr truhlářský v Sovinkách. Truhlář bezenský, pan Rampas, upravil nám dlouhý, prostřední stůl k vyložení starožitností a nádobí.
Ve středu odpoledne přišli sem z Chorušic velebný pan Růžička, řídící učitel Sekera a podučitel Pokorný, aby nám přispěli radou v uspořádání věcí. Měliť v Chorušicích vloni podobnou výstavku.
Mezi tím v týdnu, co se věci rovnali a páni učitelové pan Hercík a pan Vacke nápisy je opatřovali, přinášeli lidé stále nové a nové věci, takže již pro ně ani místa nezbývalo. V sobotu pak na večer dílo hotovo!
V neděli, 13. května, po ranní mši svaté zahájena byla výstavka. U přítomnosti asi 30 občanů promluvil pan farář Josef Švejcar asi takto: „Vděčnost dětí k rodičům sám Bůh přikazuje. Vděčné děti váží si památek po rodičích. I my sbíráme věci po předcích našich a zde je vystavujeme k poučení atd.“. Na konec řeči provoláno třikrát „Sláva“ císaři a králi našemu. U kasy po celý den byly slečna Altmanová, učitelka a slečna Marie Bartoňová. V sále měli dozor dopoledne učitel pan Vacke, odpoledne pan Hercík. Téhož dne vybralo se 7 zlatých 80 krejcarů. Odpoledne až do večera pršelo.
V pondělí svatodušní, 14. května, ukazovalo se ráno pěkné počasí. Dopoledne vybralo se 4 zlaté a 40 krejcarů. V pravé poledne dalo se do deště a pršelo až do 3. hodin. Z okolních hostí byli zde: pan Kavka, řídící učitel ve Zdětíně, pan Sekera, řídící učitel v Chorušicích a velebný pan Tejkl, zámecký kaplan na Stránově.
Odpoledne vybralo se 7 zlatých 10 krejcarů úhonem 11 zlatých 50 krejcarů.
V úterý, 15. května, byla výstaka zavřena. Odpoledne přišli z okolí Boleslavi pan Jan Hlaváček, inženýr a učitel na řemeslnické škole a pan Antonín Doležal, dílovedoucí na téže škole.
Dne 16. května na den svatého Jana Nepomuckého bylo počasí překrásné. Hosté byli po nejvíce z okolních obcí: z Hrušova, Horek nad Jizerou, ze Strenic atd. Po ranní mši svaté přibyli sem z Mladé Boleslavi profesor Hobl s paní, odpoledne pan O. Slavík s celou rodinou, ze Sudoměře, rolník Jan Konopas.
Téhož dne vybralo se 15 zlatých 60 krejcarů.
Výstavka byla otevřena pouze v nedělích a o svátcích. Všedního dne byla zavřena.
Dne 20. května v neděli, na den Nejsvatější Trojice, vybralo se dopoledne 2 zlaté 85 krejcarů a odpoledne 7 zlatých. Na výstavku přišli: pan Jan Svoboda z Byšic, bývalý vychovatel u knížete Gorčakova a pan Herfort, správce na Horkách s paní..
Dne 22. května, v úterý, přišli do výstavka z Horek nad Jizerou důstojný pan Josef Bukovský a pan K. Šmelhaus, řídící učitel. (Tam byla škola kvůli „spalničkám“ zavřena.) Odpoledne přišli ze Všelis páni učitelové s veškerou mládeží.
Ve středu 23. května odpoledne, přišla do výstavky mládež nemyslovická s panem učitelem Čeňkem Kmitlem. Ráno téhož dne byl zde „odvod koní“, při čemž několik rolníků výstavku navštívilo.
Slavný byl to den výstavky! Dne 24. května, ve čtvrtek na den Božího Těla, ukazovalo se z rána špatné počasí. Vrátenská hora celá zahalena. Však k 9. hodině obrátil se k nám východní vítr a počasí pak bylo překrásné. Do poledne výstavka kvůli procesí zavřena. Odpoledne však návštěva neobyčejná. Přijeli: Exellenc paní hreběnka Väldsteinová ze Stránova (rozena Švarcenberková) se správcem panem Fechtenerem, profesor Bareš s paní z Mladé Boleslavi, správce Fachner z Hrušova, správce školy Kotrba z Borče a množství rolníků z Borče, Hrušova, Horek, ze Strenic atd. Vybralo se přes 15 zlatých.
V sobotu 26. května odpoledne přijel pan Sakař, řídící učitel v Sudoměči s rolníkem panem Menclem.
Dne 27. května v neděli ráno pršelo, odpoledne se vyjasnilo, návštěva četná a vzácná: paní intendantová s několika dámami z Horek nad Jizerou, pan lesní s paní též z Horek, přednosta stanice chotětovské pan Schuh s celým železničním personálem (9 osob). Vybralo se 9 zlatých.
Výstavku jsem prodloužil do 10. června.
Ve čtvrtek 31. května navštívili výstavku pan Procházku, řídící učitel a pan Holub, učitel ze Vtelna Mělnického. Přislíbili, že sem pošlou fotografa pana Štěpána mladšího.
Dne 3. června, v neděli, byla návštěva slabá. Vybraly se 4 zlaté. Za to ale přijel ze Vtelna Mělnického pan Štěpán a výstavku ze 4. stran fotografoval, což nás velice potěšilo.
V pondělí, dne 4. června, byla tu zkouška z náboženství. Důstojný pan Josef Šimon, vikář navštívil se správcem všeliským, panem Junkem výstavku.
Ve středu 6. června navštívil výstavku pan Kubeš, ředitel cukrovaru cetenského a daroval výstavce 5 zlatých. Téhož dne byl zde též, pan František Sajdl, řídící učitel z Mladé.
Ve čtvrtek, dne 7. června poslal jsem do všech hostinců v Bezně a v Sovinkách toto oznámení: „Občané! V neděli dne 10. června o 5. hodině odpolední, sejdeme se naposleď v naší milé výstavce, čímž tato uzavřena bude.“
V pátek, 8. června, po 4. hodině odpolední přišla mládež školní ze Strenic se všemi pány učitely na výstavku. Dětí bylo přes 100. (Mládež školy bezenské, I., II., III. a IV. třídy byla na výstavce několikrát, chlapci a děvčata zvlášť.)
Dne 10. června 1894 v neděli, zavřeli jsme výstavku! Jako po milých osobách, když nás opouštějí na vždy, teskno nám bývá, tak i chvíle, v níž rozloučiti se máme s věcmi milými, dojemná jest. A taková dojemná chvíle nastala nám dnes.
Nebe ráno bylo zachmuřeno. Po ranní mši svaté jdu na Šmerhov. Slečna Altmannová sedí u kasy, ve výstavce prázdno, ticho, jen Bohuslav Vlček „natahuje hodiny“. Jdu zpět na „velkou“, začne pršet – smutné snad to bude zakončení!
Pan farář měl výstavku krátkou řečí uzavříti. Když však to v poslední chvíli (v neděli v poledne) odpřel, učinil jsem to sám.
Odpoledne do 4. hodin stále pršelo. Když konečně nebe se vyjasnilo, jdu s panem lesním, Syrovým, na Šmerhov. Byli jsme překvapeni, tam dosti živo a k 5. hodině naplnila se výstavka vybranou společností: Pan vrchní Moric Schlöcht z Heraltic s rodinou, důchodní pan Diehl s paní, profesor Hobl s paní, páni starostové z Bezna a ze Sovinek, pan Beneš a pan Žert atd.
O půl šesté hodiny promluvil jsem takto
„Velectění pánové, velectěné dámy! Hned po jubilejní výstavě pražské zavznělo po vlastech našich nové heslo - Postarejmež se v brzku o výstavu zvláštní, o výstavu národopisnou, v níž by jako v zrcadle život našeho národa zobrazen byl. Každá stavba počíná se základem. Základem národopisné výstavy zemské jsou místní a okresní výstavky. Aby věci cenné v lidu našem na světlo přišly, zachránily se a tak pro výstavu zemskou se přichystaly, k tomu cíli i v naší farní osadě zřídili jsme si „výstavku národopisnou“. Dne 13. května byla otevřena a dnešního dne, 10. června, bude uzavřena. Tážeme-li se na výsledek, mohu s potěším zdělit, že výstavka naše účele, k jakémuž zřízena byla, úplně dosáhla, neb
Zajisté všichni radujeme se ze zdařilého díla tohoto, kteréž posloužilo nejen ku vzdělání lidu i mládeže, ale i ke cti obce naší, tu při takové významné chvíli obraťme zraky své k ochránci a podporovateli všeho pokroku ve vlasti i v říši naší, k nejjasnějšímu panovníkovi, císaři a králi našemu Františku Josefu I. a provolejme mu hlučně třikráte: „Sláva! sláva! sláva!“.
Ještě dlouho bavilo se obecenstvo prohlížením výstavky, jakoby se žádnému nechtělo rozloučiti se s ní! S radostným pocitem opouštěli jsme výstavku.
Hrubý výnos obnášel...... 91 zlatých 10 krejcarů
Vydání:
1. Truhláři panu Hořákovi 12 zlatých
2. Truhláři panu Rampasovi.................................... 5 zlatých
3. Knihaři panu Junovi........................................... 3 zlaté 50 krejcarů
4. Paní Novotné od sálu........................................ 5 zlatých
5. Za plakáty........................................................ 4 zlaté
6. Mé vydání........................................................ 5 zlatých 60 krejcarů
Úhrnem 35 zl. 10 krejcarů.
Čistý výnos 56 zlatých, který rozdělil se takto:
1. škole bezenské, spolku „Svatý Václav“............... 32 zlatých
2. škole všeliské................................................... 16 zlatých
3. škole nemyslovické........................................... 8 zlatých
56 zlatých
Dne 20. června 1894, půjčil pan vrchní vůz a na něm odvezly se do Boleslavi na výstavu tyto věci: ruční mlýnek, „smrť“, nástroje ku zpracování lnu, 4 halapartny, kuše, boty „koldovy“, almara, truhla a skříňka paní Zárubové. Pomůcky a diagramy a jiné školství týkající se věci.
Abych dostál slovu že naše výstavka nebude na újmu výstavě boleslavské, předně poslali jsme tam plný vůz věcí a za druhé dne 22. července, v den otevření výstavy boleslavské podnikli jsme tam společný výlet. V neděli 22. 7. po ranní mši svaté, dostavilo se ke škole bezenské 7 povozů. Bylyť to povozy pan Františka Beneše, pana Khýna a pana Langhause, nájemného dvora ze Sovinek a pana Filipa z Doubravičky. Na nich as 40 osob.
Hrací hodiny
Každého zajímaly „hrací hodiny“. Jsou dřevěné a veliké. Mají měchy, píšťaly jako ve varhanech. Jedno zaváží, které táhne stroj hrací, jest velmi těžké, ostatní dvě lehčí táhnou hodiny. Jak mile výstavka otevřena byla, již spustily se hodiny a hrály po celý den v malých přestávkách. Hrajíť 8 kousků z oper Mozartových. Na památku jsem si je notami s dosti velikou obtíží zaznamenal. A tak po celý čas výstavky měli jsme orchestr, který nám zdarma hrál.
Jistý rolník přišel do výstavky. Zastaví se u vchodu, rozhlíží se na vše strany, vidí celý sál vkusně praporečky ozdobený, plno věcí ladně seřaděných, po stěnách množství obrazů, na všech stranách množství lidu, prohlížejícího si věci a ke všemu tomu slyší muziku – i zvolá udíveně: „Toť to tady máte jako na jubilejní výstavě pražské!“.
Historie „hracích hodin“ jest tato: Majitel chalupy č. 55 zemřelý Václav Šubrt, měl bratra Karla, který jest posud postmistrem v Černilově. Paní jeho pochází od Českého Brodu a s ní dostal také tyto hodiny. Nebožtíkovi Václavu Šubrtovi tyto hodiny náramně se líbily, i žádal bratra o ně. Dostal je a tak přišly z Černilova do Bezna. Před výstavkou požádal jsem pana postmistra, by je nám půjčil, což se také stalo.
Již často přišel jsem při kopání po starožitnostech na malý mlýnský kámen, ale byl to vždy pouze jeden. Lonského roku rovnala se v Libeni náves, a našli tam v kulturní jámě na dně na sobě dva malé žernovy. Dal jsem si je odvézti domů. Konaje k výstavce přípravy a rovnaje ve svém pokoji věci, přišla také na ty věci se podívat Anna Knotová z Borče, známá to osoba při procesích do Staré Boleslavi a jinem. Když schlédla kameny, pravila: „Toť jsou mlýnské kameny. U nás v Borči má Čečka takový mlýnek!“ Poskočím radostí a žádám Knotovou, by u Čečky to sprostředkovala, zda-li by nám mlýnek na výstavku nepůjčil. Za nějaký den bylo mé žádosti vyhověno. V jednu neděli pošle pan Bín z č. 65 povoz do Borče, mlýnek přiveze a do své stodoly uloží. Ale mlýnek byl porouchán a necelý. Zavolal jsem kováře pana Nečadu, truhláře pana Rampase, bednáře pan a Taranta a v několika dnech byl mlýnek v pořádku – mlel. Abych opravený mlýnek opět zdarma navráti, to se mi nezdálo. I jdu ve středu v den to Křížový po procesí ve Všelisích do Borče a tam od pana Čečky mlýnek za 5 zlatých koupím. Tak jsem se stal z ničeho nic „majitelem mlýna!“
Na výstavce mlelo se na něm stále, každému se líbil. Byl pak odvezen na výstavu do Boleslavi, a měl také jíti na výstavu do Bělé (12. 8.), ale značný náklad na dopravu zůstal v Boleslavi.
Národní obyčej „vnášení smrti ze vsi“ na smrtelnou neděli zachoval se v Čechách jen na některých místech ležících u vody. V Bezně není po něm památky, jen chudé děti jdou s větvičkou v ruce od domu k domu a zpívají, vlastně jen říkají „Smrt, smrt je ve vsi!“.
Ale v Horkách nad Jizerou bývá na smrtelnou neděli pravá slavnost. Dávno před ní snášejí si chlapci i děvčata do jednoho stavení, kdež se smrt strojí a odkud vynesena bude, „výdumka“, prázdná to vejce, malují je, navlékají na šňůrky, ustrojí pannu, smrt, ověší ji výdumky, ověší výdumky i malé větvičky smrkové, „svíčky“ , a odpoledne na smrtelnou neděli jdou v průvodu za zpěvu „Smrt, smrt je ze vsi“ k Jizeře a smrt utopí.
Když jsem se o tomto obyčeji v Horkách dověděl, požádal jsem paní Šmelhausovou, choť řídícího učitele a dceru její slečnu Marii, by nám na výstavu podobnou „smrt“ zhotovily. Měly s tím práce dosti. Když byla hotova, poslal jsem pro ni dělníka, Pražáka čtyry chlapce, kteří „smrt“ na nostíkách přinesli.
Popis napsal syn můj, Václav, podučitel v Horkách a na čisto jej pro výstavu opsal pan J. Hercík, učitel.
Dne 8. června, v pátek po čtvrté hodině odpolední přicházela na výstavku hrnčířskou ulicí dlouhá řada školních dítek ze Strenic. Pěkný byl to pohled, celá ves vzhůru! Vysvětloval jsem mládeži vše, co bylo důležitějšího. Přijdeme také k dlouhému, koženému opasku, do něhož bylo vsypáno několik set starých krejcarů, dvoukrejcarů, grošů a dvougrošáků.
„Pojďte sem, dítky, něco vám ukáži!“ Mládež se kolem mne sesypala
„Za starých časů platilo se penězy jen kovovými – dukáty, tolary, dvacetníky, krejcary a groši. Peněz papírových bylo málo. Když šel rolník kupovati koně nebo jiný dobytek, musel míti u sebe větší částku peněz. Do kapsy by se mu všechny nevešly, a také by se mu špatně nesly. I vzal se, pohleďte, takovýto kožený, dlouhý měšec. Peníze do něho vsypal, jím se kolem těla opásal, proto se to jmenuje opasek, a pak z něho dle libosti peníze vybíral. Tak se mu peníze lehce nesly a také se mu nemohly snadno ztratiti. (Zatřesu opaskem.) Slyšíte, jak peníze cinkají? Mám v něm hodně peněz. A že jste tak z daleka do naší výstavky přišly, a abyste měly z níco na památku, každému dám peníz. Kdo chcete?“
Sta rukou se zdvihlo. Začnu rozdávat. Každý nastrkoval ruku, že jsem nevěděll, komu dříve dát. Bylo to radostí, jako bych dukáty rozdával!
Věci odvezeny do Boleslavi na výstavu, 20. 6. 1894
Dnes 20. 6. odvezeny byly do Boleslavě věci z naší výstavky, které si pan profesor Hobl u nás vybral. Byly to – ruční mlýn, kollekce nástrojů k výrobě lnu, 4 halapartny, „smrt“, Koldovy boty, almara a truhla paní Zárubové a jiné věci. Školství zastoupeno tam bude mými diagramy a pomůckami. Pan vrchní dal povoz zdarma a věci ty dovezl do Boleslavě truhlář pan Hořák ze Sovinek. Dostal od pana profesora Hobla 3 zlaté od cesty.
Dne 12. července 1894 odstěhoval se z Bezna kaplan Josef Komeda do Ruprechtic u Semil. Téhož dne na jeho místo přijel sem pan Antonín Vetešník, rodič z Kadlína.
Vybídnul jsem občanstva k hromadné návštěvě výstavy Boleslavské. V neděli dne 22. července 1894 po ranní mši svaté přijely ke škole povozy těchto pánů: pana Františka Beneše, starosty, pana Antonína Beneše, pana Projsy, pana Bína, pana Langhause a pana Khýna z Sovinek a pana Filipa z Doubravičky. Na nich 40 osob. Do Boleslavě přijeli jsem po 10. hodině. Po obědě byla naše „bezenská výprava“ shromážděna v zahradě „u Vysokého“ do 4 hodin. V 6 hodin byli jsme opět doma.
V neděli dne 2. září 1894 vysvěcen nový, krásný, kamenný kříž na „vrchách“ u cesty ke Hrušovu. Na svůj náklad dal jej postavit pan farář Josef Švejcar. Dříve tu stával dřevěný kříž se sochou plechovou.
V neděli dne 9. září 1894 slavil pan farář Josef Švejcar své 25. jubileum. Před tím v sobotu sešli se hasiči bezenští a sovinští na Šmerhově, odtud uspořádali průvod s lampiony kolem sochy sv. Norburgy, po nové cestě až k faře. Tam zapěl sbor pěvecký „Tys přítel náš“, pan farář vystoupiv poděkoval a pan Antonín Beneš, velitel hasičů, provolal mu „Sláva“ , hudebníci zahráli „Kde domov můj“, zpěváci zapěli „Láska synovská“ a konečně přednesli hudebníci pěkný kus z opery. Po celý ten čas, jek průvod dorazil k faře, pršelo jen se lilo. Ale nikdo se z místa .
V neděli dne 16. září 1894 měla „Katolická jednota pro království České“ schůzi v zámku zdejším. Po 2. hodině odpolední naplnil se sál obecenstvem. Hrabě Nostic zahájil schůzi, načež následoval přednášky:
„Liebrarismus a strana klerikální.“ Přednesl pan Josef Burián, kanovník Vyšehradský.
Výsledek zdárný.
V neděli dne 23. září 1894 po 3. hodině odpolední povstal poplach, že ve dvoře hoří. V mašteli vyňala se postel, chytila okolní sláma, koně byli však vyvedeni a oheň v brzku uhašen. Jeden kůň však zanedlouho pošel.
Dnes v neděli 7. října 1894, pochovali jsme nejstarší osobu v Bezně, Annu Cardovou, byloť jí 91 lét. Za mého příchodu do Bezna v roce 1868 bydlela v Hrušovské ulici č. 74 a byla již tenkráte vdovou. Z okolních pivovarů nosívala v putně kvasnice a po Bezně je roznášela. „Lotových“ kvasnic tankráte ještě nebylo, žejdlík stál 4 krejcary. Od cesty dostala v každém stavení buď trochu mouky aneb jiného vařiva. V zimě drávala péří po staveních. Ve škole drávala každou zimu. Uměla krásně staré příhody a pověsti vypravovati. Mnohou pověsť jsem si od ní zaznamenal i uveřajnil. Byla dcerou Josefa Sedláčka, hudebníka v Nemyslovické ulici.
Byl to ještě vzor staročeské stařenky, nábožná, poctivá a pracovitá. Na stará kolena zůstávala u své snachy Urbanové, ve Strenické ulici. Před 10. léty dopusil na ni Bůh strašné neštěsí – oslepla na obě oči. Lid ji však neopustil, dostávala den co den od hospodyň potřebnou staru – tu obědy, tam bochníčky chleba, mouku atd. Sedávala před baráčkem samotinká. Šel-li kdo okolo a pozdravil ji, dala se s ním vesele do řeči a nikdy si nanaříkala.
„Pozdrav vás Pán Bůh, babičko!“
„Dejž tak Pán Bůh! A to je pan učitel!“ poznala mne po hlase.
„Jak se vám vede, babičko?“
„I děkuji Pánu Bohu jsem zdráva. Inu, Bůh dal, Bůh vzal, buď jméno jeho pochváleno!“
Divil jsem se té její odevzdanosti do vůle Boží a vzpomněl jsem si hned na člověka, žijícího bez víry. Hle tu stáří, chudoba a k tomu taková rány, slepota. Človék bez víry druhého dne po oslepnutí a v té chudobě snad by si zoufal. Nevytrhujte lidu ze srdce víru, náboženství, tu jedinou podporu a útěchu jeho v bědách a ve stáří strastiplném!
Dne 8. října 1894. Žně byly letos deštivé a podzim též takový. Již 14 dní dobývá se řípa, dobývají se brambory, ale den jak den prší. Pracující lid v poli mnoho zkusí.
Dne 8.října 1894 dokončil pokrývač práci svou na školní střeše. Stará střecha byla břidlicová a již velmi sešlá. O dešti bývala na půdě povodeň. Břidlice se sejmula a daly se na střechu tašky. Toto pokrytí stálo 600 zlatých.
Návštěvnost:
ONLINE:3
DNES:87
TÝDEN:721
CELKEM:806542
